Jelly: WSOP den 42-45

WSOP 42-43

V pondělí se odehrál poslední startovací den Main Eventu a bylo vyprodáno až pod střechu, takže gratuluju všem zoufalcům, co se neregnuli včas a letos si ME nezahráli, pokud tací byli. Do dne 1D se pustili i Marty s Dagem s výtečným nápadem pořádně se po neděli prospat a vyrazit na ME po hellmuthovsku později. Ne, že by to nebylo po nedělní session špatný nápad, ale tohle bylo jasné dopředu, takže já jsem o dni 1D neuvažoval ani vteřinu. Nakonec pánové naběhli do Ria ve dvě hodiny na druhý level. Super nápad, když máte jednou za rok možnost hrát de facto cashgame 16/32 s bandou zoufalých amatérů, jaké byste jindy marně hledali na 2/5 stole, nejlepší, co můžete udělat je tuto příležitost odmítnout a ještě tam postovat blindy. Pánové ovšem mají peněz dost a mohou si to dovolit. Zatímco Dagova jízda po horské dráze se na konci dne zastavila na 80k, Marty se nikdy nedostal nad startovní stack. Největší diskuze vzbudila handa, kdy byli před flopem tři hráči za raise a na boardu K77-8-5 procheckovali všichni flop i turn. Marty s 55 na ruce čelil náhozu 2.5k (druhý hráč fold), raisnul na 7.5k a dostal plnou, po desetiminutovém tanku zahodil face up a soupeř ukázal osmičky. Takže dobrý fold (na živo ne zas až tak těžký, protože b/3b bluff moc často u stolů nepotkáte), ale možná se to chtělo zamyslet, s čím by soupeř raise callnul a jestli tak byl raise vhodný. Přinejmenším jsme se shodli, že když už raise, tak někde v oblasti 5.5k-6k. Den zakončil s 13.5k, což je při nadcházejícím levelu 250/500/A50 už situace vážná, nikoli však kritická.

Abych v návalu zážitků z WSOP ME nezapomněl na sebe - když jsem se dobrých 12 hodin po konci své online session probudil, byl už v domě samozřejmě jen Drátek, který pilně honil Supernovu Elite. Jelikož jsem neměl pro tento den žádný plán, nechal jsem se zaskočit jeho otázkou: "Ty nebudeš dneska grindit?" Zatímco jsem si smažil vajíčka, usoudil jsem, že přecijen nažhavím stroj a za chvíli už jsem klikal. Nakonec jsem nelitoval, ze tří nadějně rozehraných turnajů se uchytil 77 6-max na PokerStars a ačkoliv jsem toho na finalu zas tolik nepředvedl, našel se tam jeden pán, který celý stůl vyčistil a mě si friendly nechal na konec, takže jsem si za druhé místo připsal $4.665.

Na úterý jsem sice plánoval den 2A, ale nějak mi nezbyly chipy, takže bylo třeba se porozhlédnout po náhradním programu. Volba mezi nákupy a onlajnem byla vlastně jednoduchá, protože je třeba využít lucky Vegas IP, takže jsem si řekl, že si trochu pinknu a pustil jsem pár turnajů včetně 120 KO na FullTiltu, kde jsem byl po půl hodině s 16k v bezkonkurenčním chipleadu. Pak už se moc nedařilo a na bublině jsem chvíli seděl na 3BB shortstacku, odpíchnul jsem se vyhranými kingy a za chvíli už jsem byl zase nahoře a i tentokrát jsem se podíval na final table. Na něm se odehrával double-that-shortstack festival, bohužel jsem se ho zúčastnil ve špatné roli a poroučel se na 8.místě za necelou tisícovku. Vzácní hosté (Dario Alioto a přátelé) dorazili po půlnoci, takže ještě začala menší párty. Drátek přišel ještě později, což bylo dobré znamení, že přežil druhý den v ME, ovšem se svými 50k nebyl příliš spokojen, neboť už měl i 120k. Zítra pokračují Dag a Marty, zatímco mě čeká práce ve střižně, a vás nové video na YouTube.

Filip "Drateks" Nechanský

WSOP 44-45

Ranní probuzení přišlo v podobě Martyho, který ze všech sil bušil na dveře mého pokoje, takže jsem usoudil, že pravděpodobně hoří. Nebyl jsem daleko od pravdy, protože nám právě šlo o střechu nad hlavou. Ozval se nám totiž pan domácí, co že se to děje, když jsme měli včera vyklidit dům. Zjistilo se, že někde zaskřípala komunikace a místo objednaného odjezdu 9.7. se ve smlouvě objevilo 7.7., čehož jsme si po celém dni v letadle při příjezdu vážně nevšimli. Vzhledem k tomu, že Marty s Dagem museli jít za chvíli hrát, představa nových nájemníků bušících na dveře překonala všechny hrůzy z loňského nočního stěhování z Tropicany do Westinu. Ještě v polospánku jsem vstřebal základní plán pro telefonickou bitvu. Pan domácí si vyslechnul základní informaci, že potřebujeme ještě jednu noc přespat, použil svou oblíbenou větu: "No problem," a domluvil si check-out na čtvrteční poledne. Takže hrůzný scénář byl zažehnán, já se vrátil tam, kam v deset ráno patřím, tj. do postele, a hoši mohli odjet v klidu hrát.

Další probuzení obstarala vrata garáže, to už jsem byl použitelný. Letmý pohled prozradil, že je půl druhé a za chvíli už jsem slyšel zezdola Martyho hlas. Osmičky do KK ukončily Martyho cestu maineventem a bylo jasné, že se bohužel vrátíme do Česka podle původního plánu. Poslední odpoledne jsme věnovali nákupu všemožné elektroniky. Dag mezitím v maineventu rozmnožil svou hromádku koleček na 117k, takže se vrátil spokojen i s Dariem Aliotem, kterému se dařilo ještě lépe a z počátečního shortstacku, se propracoval na 80k, což se blížilo průměrnému stacku. Tentokrát jsme my přijali Dariovo pozvání a přesunuli se na východní stranu Vegas.

Nutno říct, že italské pokerové sajty rozhodně nouzí netrpí. Hned za branou stály tři sporťáky a celý dům odpovídal velikostí hradu. Pravda, celá výprava byla výrazně početnější než my. Počet hráčů by byl ještě jakžtakž srovnatelný, ale rozdíl byl v realizačním týmu. Kromě Paoly, která s Dariem navštěvovala náš dům, tu byla i partnerka Luca Paganiho. Kapitána týmu, jinak manažera jedné z italských sajt, už jsme také znali, ale zaskočil nás kameraman, který celý večer pečlivě natáčel na zcela profesionální nástroj. To už jsme vkročili dovnitř a bylo jasné, že kvalita odpovídá velikosti. Hned u vchodu pokerový stůl s žetony, za rohem kulečník. V kuchyni velikosti celého našeho přízemí se pilně pracovalo, lednička odpovídala velikostí koupelně a na prostorné zahradě se našlo místo pro poměrně slušný bazén. V zemi, kde se reklamy na poker vysílají v hlavním vysílacím čase na mainstreamových kanálech, mají profíci odpovídající podmínky. Není divu, že Dario opustil původní plán pronajmout si u nás pokoj, který vznikl v době, kdy měl bydlet v Riu. Po večeři, kde nemohly chybět dva výtečné druhy těstovin, jsme se přesunuli do bazénu, a musím říct, že italští televizní diváci se nebudou nudit. Můžeme odletět domů s dobrým pocitem, že náš poslední večer ve Vegas stál za to.

Pak už nastal čas cestování, úklidová četa samozřejmě přišla asi dvě hodiny před dobou, na kterou jsme sjednali předávku domu s majitelem, ale vzhledem k tomu, že už jsme byli jednou nohou ve dveřích, tak nám to mohlo být jedno a veškerá starost s tím spojená spadla na Drátka s Dagem. Cesta na letiště proběhla bez problémů, dokonce jsme letos ani neměli problémy s váhou kufrů, takže jsme se mohli v klidu vydat směr... Los Angeles. Je to sice na druhou stranu, ale lepší spojení nebylo a celý let trval tak 40 minut. Tam jsme už přestoupili na letadlo správným směrem a když nás kapitán informoval, že přeletíme přes Las Vegas, tak jsem se v duchu zasmál. Marty se snažil přepnout na evropský čas, takže většinu cesty prospal, já usoudil, že víkend ještě strávím kvůli onlajnu v pacifické časové zóně, takže jsem prohrábnul nabídku filmů. Jako první mě zaujal italský film Parlami d'amore, jehož popis i začátek odpovídal filmu Jerichow, který jsem viděl cestou do Vegas. Když probliknul záběr na televizi s logem PokerStars a útržkem z jakéhosi EPT stolu, tak jsem si řekl, že ti Italové jsou fakt trhlí, ale postupně došlo k nevyhnutelnému. Z hlavního hrdiny se vyklubal vyléčený gambler, a příběh se čím dál častěji ocital v zadní místnosti nočního klubu, kde se hrál poker. Pokerové scény byly samozřejmě zoufalé, režisér znal zřejmě jen blackjack, takže si hráči neustále říkali dealerovi o kartu, hrál se jen headsup a závěrečná handa, kde bylo třeba zabrat karty, probíhala v No-limit 5-card Studu. Jelikož jsem už asi otupělý, tak jsem tyhle nedostatky přešel. Spíš to asi ale bude tím, že mě oslovil příběh nestandardního přátelství, které celkem průhledně leč přirozeně směřovalo v lásku. Byl jsem tak plný dojmů, že jsem si dal na oddech Dobu ledovou (jedničku, tuhle sérii jsem začal od konce) a pak jsem neodolal příležitosti zopakovat si po dlouhé době Amélii z Montmartru. Devět hodin tím pádem uteklo jako voda a my vystupovali na londýnském Heathrow na Terminálu 5, který se proslavil krátce po svém otevření nepředstavitelným zmatkem, kolpasem a dlouhými zpožděními. Dnes už jsou některé nedostatky vyřešeny vytvořením několika produktivních pracovních míst, jako dva pánové, kteří řídí provoz na křižovatce, kterou protíná předlouhá fronta lidí čekajících při přestupu na kontrolu pasu mezi zónou příletů a odletů. Nebo dvě dámy, které za zmíněnou pasovou kontrolou hlídají eskalátor, který vás doveze k bezpečnostní prohlídce, protože nahoře není místo a když dáma nahoře zaspí a nedá vysílačkou pokyn dámě dole, aby přestala pouštět lidi, budete mít při výstupu z eskalátoru docela problém, protože prostě nemáte kam vystoupit. Navíc celé letiště připomíná kasino, protože nikde, ale opravdu nikde nepotkáte hodiny (s výjimkou malinkatého displeje u tabule odletů). Následkem toho jsme lehce přecenili svou rezervu na přestup, protože nějaká hodina v tomhle zoufale přecpaném baráku není žádná míra a na svou gate jsme dorazili právě ve chvíli, kdy nás začal vyvolávat letištní rozhlas. Jelikož se jednalo o první výzvu, nebylo to tak horké, a ačkoliv jsme ještě málem zvládli zabloudit cestou k letadlu, přišli jsme naprosto včas a o hodinu a půl mírné nudy později jsme konečně vystoupili v Praze. Rodnou zemi jsme poznali hned, už na pasové kontrole, kde se na vás (obzvlášť v Americe) každý usmívá na sto honů, zatímco v Česku tam sedí znuděná krůta, která ani neodpoví na pozdrav. Po loňské zkušenosti jsme byli připraveni na to, že můžeme ještě klidně půlhoďky ztvrdnout u celníků, kteří loni při pohledu na dva frajery s čtyřmi velkými kufry neodolali pokušení všechno prozkoumat o to důkladněji, že v těch horách špinavého prádla nebylo zas až tak co najít. Tohle zdržení nám ovšem nehrozilo, neboť kufry nedorazily, takže místo celníků jsme si popovídali s paní na zavazadlové přepážce. Po tom, co jsem v Londýně viděl, to zas takové překvapení nebylo, potvrdila se moje zásada, že když nestíhám přestoupit já, tak můj kufr na tom bude nejspíš ještě hůř. Za branou jsme si mohli užít pocit sportovců, které na letišti vítají novináři, i když všechno proběhlo, jak jinak, v českém měřítku. Celá produkce spočívala v tom, že jsme náhodou potkali Aleše Krause z Pokerživě, který zrovna někam letěl. Pak už jsme nabrali směr k domovu. Musím říct, že když jsem ve čtyři odpoledne kráčel po prosluněné ulici v mikině, tak se na mě lidé dívali trochu podezíravě, ale vážení, tohle není nevadská poušť.

Jelly: Welcome to Las Vegas

Jelly: WSOP - den 2-3

Jelly: S Freddy Deebem na PLO8

Jelly: WSOP - den 5 - 6

Jelly: Jak vyhrát $3200 na WSOP?

Jelly: O pokeru nejen z WSOP

Jelly: Tři u jednoho stolu

Jelly: WSOP den 15-20

Jelly: WSOP den 21-24

Jelly: WSOP den 25-28

Jelly: WSOP den 29-30 a něco navíc

Jelly: WSOP den 31-33

Jelly: WSOP den 34-38

Jelly: WSOP den 39-41

Tento blog vám Pokerzive.cz přináší ve spolupráci s hráči poker týmu Abanana (www.abanana.cz)