Blog Lukáše Záškodného: Jací vlastně jsme a jak se k sobě chováme

Čtvrté místo v Main Eventu Polish Poker Championship mělo trochu trpkou příchuť. V posledních 4 lidech jsem začínal jako jasný chipleader, ale v rozhodujících chvílích se ta trocha potřebného štěstí přiklonila na stranu mých soupeřů. Obecně musím říci, že „točky“ mi ve finálovém dni opravdu nešly. Celkem jsem se dostal do all-in preflop situace 10x a vyhrál pouze jednou.

Ale dost o samotném turnaji. Tento text jsem se rozhodl napsat úplně z jiného důvodu, než abych se pochlubil další trefou. V průběhu těchto 3 dnů jsem si v plné míře uvědomil věc, která mě donutila se za nás Čechy (alespoň některé) opravdu STYDĚT!!!

Asi každý z Vás, kdo alespoň občas navštíví nějaký pokerový turnaj pořádaný v ČR, zažil na vlastní kůži situaci, kdy některý z Vašich soupeřů neunesl nějakou prohru a začal hrubě nadávat dealerovi nebo protihráčům, obviňoval všechny kolem sebe ze svého neúspěchu a už vůbec nemluvím o tom, že takovýto jedinec nikdy nechce vidět vlastní vinu.

Ale ono to je vlastně jedno.

Není přeci tak důležité, zda Vaše vypadnutí zavinila smůla, kdy do Vás soupeř trefil 3-out, nebo jestli jste vypadli vlastní vinou. Všechny tyto situace zkrátka k pokeru patří a jsou její neoddělitelnou součástí. Ruku na srdce, kdo z Vás nikdy nikoho při hře nesucknul? Důležité je, jak se dokážeme s takovou situací srovnat a zda jsme schopni takovou situaci s úctou k ostatním soupeřům zvládnout.

To o čem budu nyní psát bych nazval „Polským balzámem na duši“. Troufnu si tvrdit, že v Čechách existuje velké množství předsudků vůči Polákům. Úplně klidně přiznám, že ani já jsem nebyl těmito předsudky nedotčen. Na Poláky často koukáme skrz prsty s určitým despektem i když často nevíme proč. Myslíte, že si to zaslouží? Já už si to nemyslím. V prvních hodinách turnaje jsem měl takový zvláštní pocit. Více jsem si hru užíval a měl zkrátka takovou lepší náladu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil proč. Žádný z polských soupeřů (v hracím poli jednoznačně převládali nad českými hráči) nenadával soupeřům ani dealerům, prohry dokázali brát s nadhledem a úžasnou grácií, nikdo nemlátil do stolu ani do židlí. Po vypadnutí Vám s úsměvem podali ruku a popřáli hodně štěstí a to bez ohledu na to, zda vypadli vlastní hloupostí či na smůlu. Hrát v takové atmosféře je úplný balzám na duši.

Podobná atmosféra bohužel ve většině našich kasáčů nepanuje. Stejnou pozitivní atmosféru zažívám na všech zahraničních turnajích. Nemyslím si, že tato velmi početná polská skupina, která se tohoto turnaje zúčastnila, by byla nějakým speciálním výběrem elit. Podle mě to byl klasický průřez polské společnosti, stejně jako česká pokerová komunita. Proč se takto spousta Čechů chovat nedokáže? Proč to není pro Poláky, Italy a další problém? Na tuto otázku odpovědět nedokážu. Každý by měl začít sám u sebe a zamyslet se nad tím, zda by chtěl, aby se ostatní k němu chovali stejně tak, jak se sám chová k nim. A to platí nejen u pokeru.

Doufám, že jsem Vás tímto povídáním moc nenudil, ale jsem toho momentálně tak plný, že jsem o tom musel napsat. I kdyby se alespoň jeden „nervák“ po přečtení tohoto textu nad sebou zamyslel a pokusil se něco změnit k lepšímu, tak to mělo nějaký smysl. Už se těším, jak budu na dalším „českém“ pokerovém turnaji hrát mezi samými pozitivně naladěnými soupeři :-).

- Lukáš Záškodný