Zpovědnice - Petr Vojtíšek

Ahoj. Byly to hrozně náročné čtyři dny, ani jsem se nevyspal. Dostal jsem strašně moc gratulací přes Facebook i SMSky. Vše bylo hodně hektické díky tomu, že mám dopoledne tenisové tréninky a vstávám velmi brzy. Teď už se situace trochu uklidnila, vše mi to došlo až tak tři dny po vítězství, co jsem vlastně vyhrál.

Jak probíhala tvoje cesta za vítězstvím?

Na tom turnaji je pro mne nejzajímavější to, že jsem to vlastně nechtěl hrát, vůbec jsem se na to necítil, měl jsem pocit, že to budou vyhozený peníze... Jedna moje blízká osoba, kterou nechci jmenovat, mne však přesvědčila, ať to jdu hrát. A když jsem sedl ke stolu se zaplaceným buyinem, tak mi přišla zpráva, kde zmínila svůj feeling, že ten turnaj vyhraju. To dostalo mojí mysl do pohody a hrálo se mi dobře.

Jak bys popsal průběh samotného turnaje?

První den jsem postoupil s průměrným stackem. Struktura byla výborná a nebylo kam spěchat, takže jsem se nepouštěl do žádných zběsilých akcí. Dá se říct že jsem hrál abc poker a hlavně z pozice. Pokračovalo se hned následující druhý den, do kterého jsem šel de fakto bez spánku.

Hned na začátku dne jsem turnaj po nevydařeném bluffu skoro odpálil a téměř jsem se s ním loučil. Po přesazení na další stůl jsem však udělal double a postupně jsem držel average až ke konci dne, kdy jsem se během posledního levelu dostal na výrazný stack díky dvěma sehrávkám. Tím skončil druhý den a hodně mi pak pomohla sobotní pauza, to jsem si odpočinul a docela jsem se vyspal, i když mi všichni přáli hodně štěstí a tudíž tam figurovala jistá předstartovní horečka. Ne tolik z toho, jak jsem daleko, ale protože jsem chtěl strašně vyhrál, nejvíce mi zkrátka šlo o tu prestiž. Neděle dopadla tak, jak dopadla.

Finálový stůl rozhodně nebyl procházka růžovou zahradou, účastnili se ho hráči jako Martin Staszko, Petr Gajdoš nebo Pavel Kellner. Tys nastupoval jako druhý na chipech.

To máš pravdu. Spousta lidí mi říkalo, že je to jeden z nejtěžších finálových stolů, takže jsem se modlil o seating. Nejvíce respektu jsem měl z Petra Gajdoše, kterého jsem chtěl buď po pravici, nebo alespoň o čtyři místa dál, abychom měli pozice 50/50. Martin Staszko je skvělej, ale asi se dá říct, že mě ve hře nějak neohrožoval. Velká výhoda byla, že Martin Staszko měl nějakých 17 blindů, takže potřeboval udělat rychlý double up pro navrácení se do hry, což se mu podařilo.

Seating byl nakonec nepříznivý . Hne po levici jsem měl Gajdu, ob místo seděl s dobrým stackem Kellner a na šestce operoval právě Martin Staszko. Když jsem si představil souboje blindů na pozicích s Gajdou v zádech, tak jsem z toho měl trošku vítr a věděl jsem, že tu range budu muset upravit. A že to bude hodně light.

Po třech vyřazených jsem se dostal na chiplead, takže jsem mohl otevírat více. Hlavně jsem se chtěl soustředit na určité typy hráčů a těmhle třem se vyhýbat. Třikrát jsem mohl točit s Petrem Gajdošem, ale vždycky jsem zvolil fold, zkrátka jsem se mu vyhýbal až do posledních třech čtyřech.

Turnaj skončil dealem. Probíhali diskuse až v posledních třech, nebo padly nějaké návrhy ještě před tím?

O dealu nepadlo ani slovo, protože jsem už od sedmi - šesti lidí chipleadoval a snad jsem nespadl ani o chip dolů, tudíž jsem po vyřazení třech nebo čtyř soupeřů disponoval v poslední trojici asi 3,5 miliony v žetonech, zatímco Gajda držel cca 700k a Vítězslav Pítr vlastnil zhruba 500k. Pak jsem ale dvakrát zdvojnásobil Pítra a následně se stacky celkem vyrovnaly.

Gajda trval na 300.000 Kč pro něj a míň akceptovat nehodlal, takže ode mne dostal nějakých 6k Kč a od Pítra cca 13k Kč, přičemž se dohrávalo o 100k Kč plus ticket do Eureky. V tu chvíli mi o peníze ani tolik nešlo, spíše jsem to opravdu chtěl vyhrát. Takový turnaj prostě není jako všední ČPT, které hraješ v únoru nebo v březnu, je to zcela něco jiného. Díky tomu jsem se dostal i do freerollu a byla to velká prestiž. Hrál jsem opravdu s uvolněnou myslí a myslím si, že jsem svůj první televizní finálový stůl zvládnul.

Nějaké plány s výhrou?

Vůbec nemám představu. Takové ty věci, které bych si přál, si za peníze nekoupím. Rozhodně neplánuju nějaký zběsilý nákupy, klasicky to hodím do banky, protože nejsem typ, který by to rozfofroval za měsíc či dva za nějakou luxusní dovolenou. Určitě hrát budu dál, spíše to použiju na vyšší cashovky, nějaké 50 - 100 Kč například v Hiltonu, kde se teď bude hrát cash game během Eureky a EPT.

Kdy ses vlastně dostal k pokeru? Bereš ho jako koníček a označil by ses spíše za rekreačního hráče?

Když začnu úplně od začátku, tak jsem se k němu dostal na Mistrovství České republiky v tenise v Plzni, to bylo zhruba před osmi lety. Kamarádi to viděli v televizi, neměli jsme ani žetony a jeden večer před turnajem, kdy jsme druhý den ráno měli brzo nastoupit, jsme hráli ve čtyřech asi do dvou. Používali jsme sirky, tácky, ani jsme neuměli roztáhnout flop, nevěděli jsme kde se sází, kde se pálí karty, vlastně až po tom turnaji dovezl kamarád kufr se žetony z Ameriky a začali jsme se scházet i po turnajích. Hráli jsme cashovku 5 – 10 Kč a tak nějak jsme se to učili.

Jak vypadal tvůj první kontakt pokerem v opravdovém kasinu?

První turnaj byl dost paradoxní, když přišel kamarád s nápadem, že si půjdeme do Banca zahrát turnaj za 500 Kč. Ve finále to byl 500 unlimited rebuy a mě to stálo asi pět tisíc korun, přičemž freezout část jsem začínal se start stackem a vypadl jsem jako první, takže jsem trošku vystřízlivěl.

Stejně mi to ale nedalo - ta hra mě bavila, i když jsem jí vůbec neuměl a nikdo mi nic neřekl. První lidé, s nimiž jsem se z pokerových hráčů bavil, byli Petr Hlaváček a hlavně Martin Klejna, kteří už to hráli rok a půl či dva.

Za měsíc jsem tam byl zase (to zrovna floormanoval Honza Hesztera) a šel jsem na 1.000 Kč deep stack. Honza z toho udělal 2k Kč turnaj, na nějž se sešlo 20-25 lidí, já jsem to vyhrál za nějakých 15.000 Kč a od té doby jsem se v pokeru pohyboval celkem pravidelně. Chodili jsme hodně na Plovárnu a do starého Parkáče.

Z toho co říkáš tak nějak vyplývá, že se spíše věnuješ živé hře a online tě zrovna nebere....

Online vůbec, pro mě je to jako digihra o imaginární peníze. Beru to tak, že online poker je především dlouhodobá záležitost, musím to brát jako práci a je to hroznej žrout času. Já jsem rád mezi lidmi a představa, že budu sedět sám doma s počítačem nebo notebookem, mě zabijí.

Vždycky radši půjdu na ten živej poker, kde si zahraju turnaj, když vypadnu tak si zahraju cashovku a druhej den můžu jít znova. Mám tam spoustu kamarádů, se kterými rád pokecám, je to pro mne taková zábava, neberu to jako práci.

Je to super přivýdělek, jenž beru na druhou stranu i jako příjem. Jeden rok jsem se zranil, vůbec jsem nemohl hrát tenis a poprvé životě jsem vypadl z českého žebříčku. Začal jsem hrát poker prakticky každý den a zkusil jsem to vnímat jako práci, ale šálek mojí kávy to upřímně nebyl.

Už několikrát padlo slovo o tenise, s nímž je spojený prakticky celý svůj život. Jak jsi začínal?

Tenis jsem začal hrát od první třídy, tzn. od šesti let. K tomu jsem hrál i fotbal a také jsem se zajímal o hokej - bavilo mě bruslení, ale u hokeje jsem vydržel jenom chvilku. Za prvé to bylo z ruky, neboť pocházím ze Staré Boleslavi, kde byl pouze rybník a hokej se tam nehrál. Fotbal jsem měl za barákem. Děda mě vedl k tomu, abych byl všestranný, ale věděl jsem, že asi vyhraje tenis, jelikož jsem z tenisové rodiny. Můj otec, který emigroval do Německa, byl padesátý na světě, maminka reprezentovala zemi ve stolním tenise a byla druhá v ČR, takže jsem zdědil geny i vlohy. Když jsem šel poprvé na kurt, tak všichni měli dřevěný rakety, zatímco já měl normální a během prvního tréninku jsem neminul míček.

Ze začátku se tedy tvoje tenisová kariéra vyvíjela více než slibně…

Měl jsem obrovský předpoklady i talent. Po čtyřech letech si mě všimnul manažer ČLTK Praha a zároveň mě dostal do svého velkoklubu, což bylo právě ČLTK tady na Štvanici. Tam jsem začínal v mladších žácích, to mi bylo devět, a strávil jsem tam devět - deset let, po kterých jsem odešel. Když totiž člověk nebyl v reprezentaci, tak účast v tom klubu vyšla na nehorázné peníze a já jsem si nemohl dovolit dávat ročně velkou cifru za členství i tréninky plus ještě platit turnaje, které stojí další peníze.

Jaké byly tvoje největší úspěchy v kariéře?

To se musíme vrátit ještě k začátkům na Štvanici. Byl jsem druhý v ČR, pohyboval jsem se za Tomášem Berdychem, který je stejný ročník jako já. Známe se dobře a jeden rok jsme spolu dokonce občas hráli čtyřhru. V singlu jsem proti němu hrál zhruba 15 - 20 zápasů za život, ale nikdy jsem ho neporazil. V deblu mám dvakrát titul Mistra ČR a čtyřikrát stříbro. V singlu mám asi čtyřikrát bronz.

Debl mi jde podstatně více než single. Abych se přiznal, jsem takový horkokrevný typ, takže když mi něco přelítne přes nos, ovlivní to v singlu celý zápas, zatímco v deblu jsme na hru dva a je to více o komunikaci, oproti singlu, kde jsem na vše sám.

Jak pokračovala tvoje kariéra dále, pokud se nepletu, tak tam figurovalo nějaké vážnější zranění.

Byl to takový mix všeho. Měl jsem tréninky několik hodin denně, do toho jsem chodil do školy a pak přišlo asi nejtěžší rozhodnutí mého života v době, kdy mi bylo patnáct. Měl jsem nabídku jít trénovat do Rakouska do anglické akademie na předměstí Vídně, trenérem tam byl třeba takový Günter Breznik, jenž coachoval Borise Beckera.

Všechno bylo vynikající. Šel jsem tam na testy, neplatili jsme ani korunu, všichni jsme měli přiděleného trenéra. Jenže podmínkou bylo setrvat sedm let, aby tě zkrátka měli na očích. Nebylo možné odjet do České republiky a trénovat třeba tady. Bylo mi patnáct a musel jsem tam chodit do večerní školy, ale po dvou měsících to bylo nezvladatelné, takže jsem chodil pouze na hodiny jazyka, neboť na tenise se mluvilo vzhledem k mezinárodnímu obsazení akademie jenom anglicky.

V takovém věku to musel být tak trochu šok…

Bydlel jsem u tety a strýce, které jsem prakticky vídal jen večer po tréninku. Mělo to být na sedm let, ale na Vánoce jsem pak odjel domů a už jsem se nevrátil, sedmiletou smlouvu jsem nakonec tedy nepodepsal. Myslím, že to asi byla největší chyba. Když bych tam zůstal, tak neříkám, že bych se tím živil královsky, ale asi by to bylo moje velice dobré živobytí a držel bych se třeba kolem top 100 na světě.

Dalším aspektem bylo to zranění, protože jakmile jsem přijel, tak se mi začaly zkracovat šlachy na pravé ruce. Měl jsem se podrobit rizikové operaci, po které by se mohlo stát, že bych musel přestat hrát tenis. A jelikož jsem byl pořád dobrej a stále to nějak šlo, tak mi bylo doporučeno, ať zkusím hrát bez operace dokud to půjde. Ruka se však nijak nezlepšila a protože jsem nevydržel takovou extrémní zátěž, šlo to do háje.

Dalším faktorem bylo, že jsem se kolem osmnácti začal zajímat o jiný věci a aby člověk uspěl v tenise, musí být naprostý profesionál. My jsme tady v Praze měli partu lidí a prostě ty kluci tě strhnou. Já jsem přijel z Rakouska a byl jsem úplnej profesionál, ale po dvou měsících mě ty kluci strhli na tu vlnu, že místo cvičení nebo běhání jsem šel támhle na kulečník, támhle na pivo, támhle na večeři a postupně šlo vše od desíti k pěti. Nedělal jsem nic navíc, udělal jsem jenom to, co mi řekl trenér, takže tam asi byl celkově ten zlom.

Upřímně toho docela lituju a do dneška mám od x-lidí na talíři, kde jsem až mohl být, i když to samozřejmě většinou myslí s nadsázkou :)

Zkus srovnat náročnost tenisu proti pokeru a to jak po fyzické, tak psychické stránce. Jaký je v tom rozdíl?

Pro mě určitě velký. Když jsem hrál závodně i v létě, kdy byla obrovská horka a hrál jsem několika hodinové zápasy, tak si pak zajdeš na masáž, relaxaci a do druhého dne tě profesionálové dají dohromady. Poker je náročný v tom, že začíná v pozdních hodinách a je mnohem namáhavější na soustředění.

V tenise uděláš jednu chybu a stále s tím jde něco udělat. Uděláš jich deset a pořád s tím jde něco udělat, prostě jsi lepší a vyhraješ, i když ti to ten den třeba nejde. V pokeru funguje ten určitý aspekt štěstí a tudíž být lepší neznamená jistotu výhry, což vyloženě nesnáším. Já jsem zvyklý dělat věci, ve kterých když jsi dobrý, tak vyhráváš. Faktor štěstí je tam obrovský, ale samozřejmě čím kvalitněji nastavený turnaj, tím se ten aspekt štěstí snižuje. Psychická únava je však strašná, takže stačí malá nepozornost a turnaj je ztracený.

Co ti dělá největší problémy?

Především to, když si zvyknu po pár hodinách na jeden stůl a pak jsem přesazen, takže musím rychle sledovat co od koho můžu čekat, v tom pro mne většinu bývá ten největší zlom. V tenise hraješ proti jednomu soupeři, ale v pokeru stojíš během jediného dne klidně proti 35 různým hráčům. Teď na mistrovství ČR to byl velký extrém, všechny dny jsem jel na kafích a Red Bullech s velkou fyzickou únavou a nakonec jsem byl rád, že je to za mnou.

Jakým buyinům se v současné době věnuješ?

Tohle je docela zajímavý, protože v době mých začátků byly nejlevnější turnaje 200 Kč rebuye či 2.000 Kč freezouty, zatímco dneska se v průměru hrají turnaje kolem 500 - 1.500 Kč, stejně to bylo se vznikem cashovky 10 - 20 Kč, která v té době v kasinech prakticky neexistovala. Lidé už evidentně nemají tolik peněz, nebo je do toho nechtějí dávat. Těch velkých turnajů v rozmezí 7.500 - 10.000 Kč odehraju několik do roka, většinou to byla ČPT.

Chystáš se kromě Eureky i na jiné turnaje z pokerového festivalu?

Na Eureku jsem vyhrál ticket a tak se hodně těším (Petr bohužel vypadl hned v prvním dni – pozn. redakce). Hrozně rád bych si zahrál hlavní turnaj EPT, ale buy-in ve výši 5.300 EUR je mimo můj bankroll a tyhle věci já neporušuji. Především se budu věnovat cashovce 50 – 100 Kč, kterou jsem hrál v Hiltonu i loni. Možná k tomu přidám i nějaký side event, ale primární je ta cashovka.

Díky za rozhovor a hodně štěstí v nadcházejících týdnech.