Jak jsme „ne“dobyli Balkán! - 2. část

První část příběhu 4 Čechů o jejich cestě do Bulharaska na regionální finále Free Million Dollar Game (FMDG) jste si mohli přečíst už včera v článku Jak jsme nedobyli Balkán - 1. část. Dnes vám přinášíme slíbené pokračování:

Cesta z města

Letíme ve čtvrtek 27.8. z Prahy v 17:00. My mimopražští vyrážíme na cestu už ráno a kolem poledne jsme v Praze. Dáváme si sraz na hlavním vlakovém nádraží. Po několika telefonátech a doslovné srážce s telefonem na uchu, se dáváme na cestu na letiště. Tam se k nám později připojil i Honza. „Bože, je to ještě dítě!!“ (ale věřte nebo ne, tohle to „dítě“ nám potom všem vytřelo s přehledem zrak, a nejenom nám)

Sedáme na letadlo směr Budapešť. Tam musíme pár hodin počkat na další spoj do Varny. Odbavení probíhá v pohodě. Kolem jedné v noci dosedáme na letiště ve Varně. Posádku letadla odměňuje bouřlivý potlesk. Venku je tma, že by se dala krájet, ale všichni jsme rádi, že už jsme na pevné zemi. Procházíme odbavením a chystáme se opustit letiště. V hale nás čeká první z mnoha příjemných překvapení. Čekají tam na nás dva taxikáři, v rukách cedulky s našimi jmény. Pro nás čtyři, dva taxíky – PŘEPYCH. Vyrážíme na zhruba 20 minutovou cestu, nočním městem ozářeným neony. Na každém druhém rohu září nápis CASINO! Blížíme se k nádherně osvětlenému hotelu MELIA GRAND HERMITAGE. Jedná se o pětihvězdičkový hotel na pobřeží Černého moře, v lokalitě Zlaté Písky. Na recepci si vyzvedáváme karty od pokojů a opět další milé překvapení. Každý máme svůj a dokonce dvojlůžkový pokoj. ( později když se dozvídáme ceny, se nám protáčejí panenky – nejlevnější pokoj v hotelu stojí cca 3.000 Kč za noc a ty asi nemáme ) Druhý den máme domluvenou schůzku s Tomášem, kterého mimochodem uvidíme poprvé v životě. Okamžitě zapadáme do pokojů, které máme na třech různých patrech. ( což je také jediná muška, rozpláclá na čelním skle jinak perfektního dne.)

Ráno se trošku zmačkaní scházíme v recepci (která je mimochodem velká jako centrkurt ve Wimbledonu) Tady se máme sejít s Tomášem z BETFAIRU. Je 11 hodin, takže máme ještě hodinu čas.( teda, to si jenom myslíme) Zapomněli jsme na časový posun, takže je přesně 12:00 a Tomáš, už by tu měl být!? Jak se poznáme, když je recepce tak velká? (já provokativně přicházím v tričku jedné nejmenované české sázkové kanceláře. Ale kdoví třeba u ní bulhaři sází taky .o) Najednou se k nám přihnal týpek, kterého bych tipoval spíš na frontmena nějaké rokové kapely. Sápe se po mě a strhává ze mě tričko, s tím že tohle teda nééé.!!! Jak prý můžu propagovat konkurenci. Teď se přiznám: KECÁM :o) ), TOHLE SE NESTALO, ALE ZNĚLO TO DOBŘE NEEÉÉ ? .o).

Pro zvětšení klikni na obrázek

Takže po úvodním seznámení se jdeme mrknout do kasína, kde se turnaj bude hrát. To je vzdálené asi deset minut od našeho hotelu. Kromě toho Martin už za dvě hodiny nastupuje do jiného turnaje - 10.000 USD guaranted, do kterého se kvalifikoval taky přes internet (prý, když už sem jel .o) Po úvodním prověření a ověření naší totožnosti, nám vydávají karty pro vstup a pouštějí nás do kasína. Vytahuju foťák a fotím první snímek. V ten samý moment mě drží za límec jeden člen ochranky. Sice mě po chvilce, kdy pochopil, že se se mnou nedomluví, pustil, (já neumím anglicky,ani bulharsky a on pro změnu česky) ale zdvižené obočí a prst mi bylo jasným varováním. Ještě jednou a letíš kamaráde! Kasíno je největší v téhle oblasti a je to poznat. Velké pokerové turnaje se zde pořádají pravidelně. Pokerová herna je ve vyvýšeném podlaží (tam se mi podaří ještě pár fotek udělat) Tady probíhá naše setkání s manažerkou BETFAIRU pro střední a východní Evropu a celým realizačním týmem. (všichni jsou mladší než já a to mě trochu děsí :o) ) Zde zároveň dostáváme, dárkové předměty s logem BETFAIRU. Trička v kterých budeme hrát, čepice, bundy, karty a HLAVNĚ PAMĚTNÍ „CHIP“. (Z kterého mám já, mimochodem největší radost). Jdeme zpátky do hotelu a konečně se můžeme pořádně rozhlédnout kolem. Každý pokoj má svou terasu. Odtud je nádherný výhled na moře a na bazén v zadní části hotelu. Bez domluvy všichni šviháme do moře, ( tedy kromě Martina , který se už potí v kasínu) které je naprosto perfektní. Máme to k němu z hotelu tak 50 m, pláž nádherná, písčitá a ty vlny ….. Jelikož jsem starší člověk, chystal jsem se že tam vlezu pomalu. Ale přiletěla první vlna, (když jsem byl tak po kotníky ve vodě), tou jsem dostal rovnou za uši a bylo :o) parádně si to ve vodě užíváme ale za chvilku se jdeme podívat za Martym, v turnaji je už jenom 45 hráčů z 60. Ale Martyho nikde u stolu nevidíme. Za chvilku přichází a prý to moc nechodilo. Tady vám teď nabízím průběh turnaje přímo slovy Martyho:

„Vylosoval jsem si docela těžký stůl. Startovní stack byl 5000 chipů a 30 minut blindy. Vůbec se mi nedařilo. Ať už jsem betnul nebo raisnul pokaždé jsem čelil callu nebo reraisu. Takže jsem po skoro 2 hodinách hry klesnul pod 3000 chipů. A protože jsem navíc ještě nic od rána nejedl, začínal jsem toho mít dost. Tedy když jsem při blindech 100/200 dostal na první pozici handu AK, byl jsem rozhodnutej ji pushnout. Po mým raisu před flopem jsem dostal reraise a já vyslal allin. Soupeř měl QQ, mně board nezachránil a tim pro mě turnaj skončil. Vypadl jsem asi na 48 místě. Po celou dobu turnaje mně průběžně pozoroval Tomáš (z Betfairu) a v poslední handě, když se rozdala karta na river se začal hlasitě radovat a vítězně mi gratulovat :). Ale potom co jsem se začal zvedat od stolu, mu došlo že ty QQ nejsou moje. „

Blíží se večer a my se domlouváme co budeme dělat. Skočíme na nějakou baštu a zaplavat si do moře. Tam se houpeme, ano, čtete dobře, houpeme dobré dvě hodiny na vlnách. Pak se přesunujeme zpátky do kasína. Jedinej Honza jde hrát „kešku“, mi ostatní si jdeme prohlídnout místní bary a děvčata. Kolem jedné hodiny v noci se vracíme na hotel (Honza až kolem čtvrté, ale v plusu, což je hlavní .o) Ráno se scházíme na snídani, která je jak zjišťujeme v ceně. Už jsem na pár all-inclusive dovolených byl, ale Zlaté Písky jsou prostě Zlaté Písky. Z báječné hostiny vyrážíme opět k moři, kde se chvilku cachtáme. Zaběhneme něco pojíst a rychle do kasína. Turnaj začíná ve dvě hodiny a my tam máme být už ve dvanáct. Točí se „medailony“ každého z hráčů. (protože kdo ví, kdo bude vítěz) Fotí se mraky fotek a pomalu se blíží čtrnáctá hodina. Nervozita stoupá a přijíždí další soupeři.

Česká squadra

V téhle chvíli se mi povedla jedna z mnoha perel, kterými jsem svoje nové kamarády totálně odboural. Sedíme na baru, objevují se dva bulhaři. Pán ve středních letech asi kolem čtyřiceti a s ním mladík, tak kolem dvaceti let. Starší do něj pořád něco hustí a ten druhý jenom přikyvuje. Vypadají jako otec se synem. Zastavují před námi a zvědavě si nás prohlíží. Jsme totiž drsní pokerový hráči a tenhle fakt je zřejmý hned na první pohled ! (Ha, ha, ha – ne, nejspíš proto, že na sobě máme trička s logem betfairu :o) Snažím se prolomit ledy.“ Zdar taky jdete hrát?“ A „To je tvůj otec?“ V ten moment se kluci začínají chechtat, protože tuší, co příjde. Bulhar se zastavuje a kulí oči, cože to po něm vlastně chci. Je vážně natvrdlej! Takže mu to hláskuji „ Zdar – ta – ky – jde – te – hrát? A – to – je – tvůj - o – tec?“ To už se kluci válí smíchem po zemi. Ptám se totiž česky. (jednak ta nervozita a za druhý anglicky umím tak „coffé please“) Bulhar se ale ukazuje být trpělivý a ptá se anglicky, co že to po něm vlastně chci. Honza se ujímá role překladatele ( a jako vždy, vše zachraňuje, ještě že jsme ho měli sebou, díky Honzíku) a opakuje mu moje otázky. Na první souhlasně pokyvuje hlavou, ale na druhou říká „ Ne, proč?“ Kluky, kteří se mezitím uklidnili, opět ničí přívaly smíchu. „Hmm“, říkám si, to je dobrá otázka a drbu se na hlavě. „Proč??“ Nevím, zdálo se mi to prostě jako dobrá otázka a nic lepšího mě nenapadlo :o) Pak ale stačilo, kdykoli jsme ho potkali prohodit „ je to tvůj otec“ a všem zúčastněným hned cukaly koutky. Tímhle jsme odbourali nervozitu a pomalu nastupujeme k turnaji.

Dokončení v neděli i s postřehy jednotlivých hráčů z regionálního finále FMDG...