Jak se stát cash game profíkem 78. díl - Spárovaný flop

V minulém díle jsme nakousli minisérii o zajímavých typech boardů, které se hrají trochu jinak, než ty řekněme klasické a je třeba trochu více přemýšlet. Minule jsme se podívali obecně na jednobarevné, tedy monotónní boardy, a na to, že trefit je dobře je jednak obtížné, druhak i když se to podaří, tak to obvykle stejně není žádná velká výhra. Dnes se podíváme na boardy s párem a ještě k tomu velice suché.

Co je na spárovaných boardech zajímavého

Boardy typu 7-7-3 jsou poměrně zajímavé, protože je ještě obtížnější je trefit a v podstatě na nich nikdo ničemu nevěří, což je oprávněné. Co by tam tak kdo trefoval? Fullhouse nebo rovnou quads jsou extrémně nepravděpodobné a trefit trips je složité obvykle jak z pozice hráče, co hru otevřel, tak z pozice hráče, který se bránil.

Hráči se tak dostávají do poměrně zajímavé situace. Ani jeden tento board závratně netrefuje a oba to o sobě obvykle moc dobře vědí. Na jednu stranu se tak chce člověku často bluffovat, protože soupeř prakticky nemůže nic mít, na druhou stranu soupeř obvykle ví, že my také nic nemůžeme mít a nebude se hry vzdávat tak snadno, jako obvykle.

 

Sérii článků "Jak se stát CG profíkem" vám přinášíme ve spolupráci s PokerArena.cz

 

Ještě se to zamotá

Hráči nevěří jeden druhému ani noc mezi očima, což je na tomto boardu v pořádku, ale co s tím vlastně mají dělat? I pokud víme, že soupeř bluffuje, tak si my nemůžeme až tak snadno dovolit prostě raisovat a reraisovat a snažit se soupeře vyhnat.

Nedává to totiž obvykle moc smysl. Pokud bychom měli řekněme ony trips/fullhouse/quads, tak typicky víme skoro na 100%, že soupeř nemá vážně nic a zběsilým raisováním bychom ho akorát vyhnali z hand, které prakticky nemají žádnou equity a přinejlepším jsou dvououtové. To za to obvykle tak moc nestojí a přestože snaha hrát o velký pot je se silnou handou obvykle správná, tak zde bychom se jen málokdy dostali do allinu a nebyl to nějaký setup typu trips vs trips s jiným kickerem. Zrovna zde se tedy vyplatí typicky i slowplayovat a doufat, že soupeř ještě trefí něco, s čím snad něco zaplatí.

Problém nastává, pokud si toto uvědomuje i onen soupeř, protože pokud on ví, že my budeme často slowplayovat, tak si nemůžeme zrovna dovolit své bluffy raisovat. Nic bychom totiž nereprezentovali a budeme často bluffováni zpátky a dostaneme se akorát do situace, kdy se čeká, kdo tam vystřelí onen allin, kterým to sebere.

 

Leveling až na půdu

Raisování ať už jako bluff nebo pro value obvykle nebude až tak skvělou variantou, pokud zrovna nemáme o soupeři informace. Hra se tak v zásadě na těchto boardech zvrhává ve velice loose cally, floaty a bluffcatche.

Na jednu stranu je fajn bluffovat, když sopeř nic moc nemůže mít, na druhou je bluffování obtížné, když vlastně ani my nic moc obvykle nemáme. Spárované boardy, a čím sušší tím spíše, tak typicky nabízejí prakticky největší porci metagame, tedy hry, kdy se soupeři znají a je z toho leveling typu “já vím, že ty víš, že já vím, že ty víš,” což sice může být sranda a pokud soupeře přehrajete, tak je to skvělé, ale obvykle to není žádná velká radost.

Spárované boady, přestože je velice složité je trefit, nenabízejí až tak dobrou příležitost k šileným bluffům, protože se reprezentuje složitě a čím méně valuehand v rangi máme, tím méně bychom měli obecně i bluffovat, abychom nebyli totálně nevybalancovaní.

 

Závěrem

Spárovaný board neznamená nutně porážku, ale pouze obezřetnost a vybírání si správných soupeřů, proti kterým se chceme pustit do boje a bluffování. S někým, kdo je uvědomělý, se to obrovských bluffů obvykle pouštět až tak moc nechceme.

Sem tam nějaký bluff neuškodí, ale přestože spárované boardy jsou typicky sušší, tak je není až tak skvělé bluffovat, pokud zrovna nevíme, že se soupeř nijak nebude bránit a bude hrát opravdu jen své kombinace. Situace na dobré bluffování nebo i na reraisování pro value se rozhodně najdou, ale není jich zrovna moc, takže pozor, ať se to nepřežene.