Taška bloguje o bývalém kamarádovi Paštikovi

Rok 2007, Bologna, Itálie, Pavel Kellner se vrací po půlroční stáži zpět na ZČU v Plzni, o dva roky později úspěšně dokončuje bakalářský titul cizí jazyky pro komerční praxi(Aj-Fj), nastupuje jako lektor na soukromou jazykovou školu, o několik let později stojí v čele vlastní jazykové školy a je jedním z nejúspěšnějších anglických mluvčích v západočeském kraji.

To všechno se mohlo stát, ale nestalo, protože osud tomu tak úplně nechtěl. Můj příběh, který vám teď budu vyprávět, by mohl být klidně příběhem kteréhokoliv z vás a myslím si, že nejeden pokerový hráč v něm najde fragmenty toho, jak to u mnohých z nás začalo.

Poker je láska, vášeň, chuť po vítězství, ale také trpká hořkost porážky, když si uvědomíte, že jste nikdo, ale chcete být někdo. Ta cesta mezi tím být nikdo a někdo je hodně dlouhá a rozhodně není pro všechny, je to cesta odříkání, trpělivosti, vůle a především je to běh na dlouhou trať!

Můj pokerový příběh skutečně začal v roce 2007, kdy jsem jako student vysoké školy poznal tehdy jako 22letý No-limit Texas Hold'em. Hrávali jsme ho po bytech, něco jako homegames cashgames nebo sitka. Já byl odjakživa velmi soutěživý typ a především jsem nerad prohrával, asi jako většina lidí. Počáteční neúspěchy se proměnily v prvotní výhry a opojení touto hrou, u které jsem zůstal až do dnešního dne již trvá dlouhých 11 let.

Moje kariéra spojená s pokerem začala po návratu z oné stáže, když jsem v Plzni našel jeden pokerový klubík a tam začal hrát turnaje s buyiny v řádu stovek korun a cashgames s limity 5/10 a 10/20. Celkem rychle jsem se z hráče přeorientoval na dealera později i floormana, ale moje touha po vítězství ve mě stále dřímala jako nedopsaná kapitola v knize.

Zřejmě už tušíte jak to dopadlo, nedokončená vysoká škola, máma, která vidí jak její syn, zahazuje životní šanci být někým a podobně. Teď zpětně bych s něčím z toho asi mohl souhlasit, nicméně v té době jsem byl čistě zaslepen penězi a vizí toho, že tohle je pro mě ta správná cesta.

Když jsem se roku 2010 přestěhoval do Prahy, jelikož moje máma stále doufala, že si dodělám vysokou školu, i když teď už to měla být jen soukromá, já od začátku věděl, že můj cíl je někde jinde. Chtěl jsem dokázat něco v tom, v čem jsem si myslel, že dokážu být dobrý a v čem budu vynikat.

Můj sen nebyl sedět ve školní lavici a poslouchat nudné přednášky, chtěl jsem sedět za pokerovým stolem a vyhrávat sumy o kterých se normálním smrtelníkům jen zdá. A tehdy se to stalo, tehdy jsem ho potkal a všecko jako by předem bylo napsáno, někdo tomu říká osud a i já tomu věřil.

Nikoho jsem v té době v Praze z pokerových velikánů neznal, byl jsem jen další z řady kluků, kteří se honili za zlatým pozlátkem a doufali, že oni budou ti vyvolení.

Tehdy se mě ujal, byl jako můj starší bratr, kterého jsem nikdy neměl, někdo ke komu jsem mohl vzhlížet, někdo kdo byl pro mě vzorem, někdo koho jsem měl rád jako nikoho, někdo za koho bych dal ruku do ohně za jakékoliv situace. Naučil mě hrát poker a byl mým mentorem a zároveň přítelem, na kterého jsem se mohl kdykoliv spolehnout. Trávili jsme spolu hodně času jak hraním, tak i mimo poker jako takový.

Mnohé nás spojovalo, oběma nám v dětství umřel táta, oba jsme se narodili v květnu, dělilo nás jen osm dní a deset let, skuteční bratři, spřízněné duše.

O kom to mluvím? Ano o Lukáši Paštikovi Dydkovi, se kterým jsem spojil svůj pokerový osud na dalších několik let, přesně řečeno osm, osm let, které bych teď raději vrátil zpět, aby se nikdy nestaly. Jenže stejně jako v pokeru tak ani v životě se na kdyby nehraje.

Lukáš mě naučil mnohé, dobré i špatné, hlavně ve mě ale dokázal probudit vítěze, toho který si najde cestu a dokáže ostatním, že na to má, že je lepší než většina a že je přinejhorším stejně dobrý jako ti nejlepší.

Naše spolupráce na internetu skončila po dvou třech letech a já se pak vydal sám svojí cestou, jelikož jsem si říkal, že to bude pro mě nová výzva a podařilo se mi to. Ale nehodlám zde mluvit o svých úspěších a výsledcích. O tom tenhle příběh nemá být a ani nebude, tento příběh je o jednom velkém zklamání, důvěře a přátelství, které bylo teď už můžu říct jednostranné a naivní!

Za těch osm let co se známe si ode mě Lukáš napůjčoval hodně peněz a když říkám hodně doopravdy se bavím o sedmiferných sumách. Důvody byly nejrůznější, teď už vím, že 99% z toho byly jen výmysly a lži. Lži, ve kterých on dodnes žije a ve kterých se ztratil natolik, že podle mě nedokáže rozlišit co je pravda a co lež, jelikož všechno, co kdy tvrdil, byla jedna velká lež.

Možná si bude většina z vás myslet, že jsem naprostý idiot a blázen, že jsem mu tolik peněz půjčil, ale každý příběh má dvě strany mince. A ta moje je bohužel dobrotivost, soucit a další "lidské slabosti", které nepatří do něčeho, když jde o peníze. Na to měl Lukáš velký cit a asi i proto dokázal, že je teď největším scammerem v dějinách českého pokeru a já chci, aby to lidi věděli a jen se o tom nešuškalo a nepřešlo se to jako, že se nic nestalo.

Skutečně se to stalo a nejen mně, ale i mnohým z vás, kteří tento článek právě teď čtete a mnohým dalším z vás, kterým by se něco podobného mohlo stát! Jelikož tohle není ojedinělý případ, který se stal, vím o několika dalších, které se zametly pod koberec a ať je tento konkrétní sebeextrémnější, přál bych si, aby byl odstrašujícím případem pro ostatní a především varováním do budoucna pro ty z vás, kteří byste se mohli stát stejně jako já, něčím dárcem a sponzorem!

Nestojím o soucit či slova útěchy, chci aby se podobné případy neopakovaly, jelikož takových "malých paštiků" můžou být v komunitě desítky!

Opravdové kamarády z pokeru spočítám na prstech jedné ruky. Chtěl bych všem říct jednu jedinou věc a to, že nezáleží na nikom jiném víc než na vás samotných a těch, kteří při vás budou pevně stát i v ten nejtemnější okamžik vašeho života a budou skutečnými přáteli, těch si doopravdy važte!