Ze života pokerového dealera: "Ante prosím!"

Přemýšleli jste někdy nad tím, co všechno obnáší práce pokerového dealera? Zajímalo vás na co rozdávající myslí, když rozstřeluje karty na jednotlivé seaty? Co všechno musí dealer během své směny řešit?

Na většinu otázek se snaží odpovědět nový seriál časopisu CardPlayer, ve kterém se čtenáři tohoto oblíbeného karetního periodika ptají přímo dealerů. Vybrané dotazy se dočkají často obsáhlé odpovědi..

 

Dotaz: Ahoj, můžeš nám prostřednictvím příběhu přiblížit typický den v životě dealera?

 

Odpověď:

Ahoj, není problém. Mám tady jednu historku z nedávného pokerového turnaje v nejmenovaném kasinu. Podobné zážitky mají pokeroví dealeři po celém světě den co den.

Přicházím ke stolu a už během prvních vteřin mi je jasné, že tohle může být nejdelších 30 minut mého života. Ráda bych se mýlila. Dealer přede mnou mi připraví karty, očistí si ruce, odstrčí židli, odstoupí na pravou stranu. Já si zleva položím polštář a dosednu. Standardní rutina. Natolik bezproblémová, že si ani hráči nepovšimnou, když mi zašeptá do ucha:

"Na devítce sedí totální idiot."

Posadím se a začínám míchat...

"Dobrý den, jak se máte?"

"Výborně, co vy?" odpoví pouze hráč na jedničce.

"Skvěle!"

 

 

Riffle, riffle, snímnout, riffle. (standardní míchání karet před každou hrou pozn. redakce)

"Ante, prosím." Nikdo nereaguje. "Pánové prosím ante."

Každý kromě pozice devět před sebe hodí dva zelené žetony. Poklepu na stůl před hráčem, který sedí přímo po mé pravé ruce, seat devět.

"Pane, ante prosím."

Hraje si s telefonem a stále mě ignoruje.

"Pane, ante""

Nic.

Rázněji poklepu na stůl. "Pane, chybí nám vaše ante!"

Beze slova posune za čáru dvě zelená kolečka. Přidám je do potu, naposledy snímnu balíček a začínám dávat.

"První pořádnej dealer," hlásí čtyřka sledujíce létající karty směrem k jednotlivým hráčům.

"Krásně dává," doplní ho prostorově výraznější seat 1 a jeho stehno se otře o mé.

"Dělám, co umím," a poupravím pozici svých nohou.

"Já jsem na bigu?" ptá se pětka a chystá se postnout velký blind.

"Ne, jste under the gun. Akce je na vás!"

"Ahh, okay," podívá se na karty. "Raise," a hodí před sebe jeden žlutý chip ve výši 1.000.

"Blindy jsou třista-šestset, minimální raise dvanáctset."

"Moje chyba, sorry," doplní dalších dvěstě.

Akce se profolduje až k problémové devítce. Upřeně se na něj pár vteřin dívám.

"Akce je na vás," naznačím rukou.

"Vím, vím...," reaguje. "Kolik je raise?"

"Dvanáctset."

"Ale on před sebe hodil jenom jden chip! To je call!" dává mi pravidlovou lekci.

"Řekl raise."

"Já jsem ho ale neslyšel!"

"Řekl jsem raise!" ozývá se původní agresor.

Usmívám se směrem k pětce. "To je v pořádku. My jsme to všichni slyšeli. Raise je 1.200."

Pozice tři obrací oči v sloup. "Už to víc neprodlužuj. To je každou handu..."

"Mám právo vědět, kolik je raise!"

"Tady ty chipy vidíš! 1.200! Je to od tebe asi tak 20 centimentrů," reaguje už podrážděně open raisor.

"Já jsem fold," devítka pokládá. Konečně.

"Ty vole," mumlá si pod vousy trojka. Karty přidávám do mucku a přesouvám pozornost na jedničku.

"Kolik je raise?" směje se ještě dlouho vlastnímu vtipu a po pár vteřinách zahazuje karty, stejně jako zbytek stolu. Malý pot sunu směrem k vítězi.

 

 

Riffle, riffle, snímnout, riffle.

"Ante, prosím."

Hráči rychle reagují. Až na devítku...

Osmička si jen pozvdechne. "Kámo dej tam už to ante, ať může rozdávat," vyměníme si soucitné pohledy. Můj je spíše neutrální. Z pozice dealera si nemůžu (neměla bych si) více dovolit.

Devítka hodí dva zelené žetony. Přidám do potu, poslední snímnutí a rozdávám. UTG raisuje na 1.800.

"Raise," hlásím akci.

Dva hráči foldnou. "Kolik je raise?" ptá se devítka.

"To jako vážně?" Trojka zvedá ruce. Vzdává se.

"Osmnáctset," odpovídám.

"Nehlásil jsi raise."

"Řekl jsem raise," dohadují se.

"Ale neřekl jsi kolik."

"Není povinen oznámit částku, pokud je raise zřejmý," osvětluji.

Čtyřka se vloží do konverzace: "Neplýtvej jejím časem a hraj prosím tě poker."

"Měla minimálně oznámit akci," trvá si na svém devítka.

"Zahlásila jsem raise, poker je vizusální hra. Sám musíte dávat pozor a sledovat dění na stole. Já jen upřesňuji, co nevidíte. Je to na vás." A devítka foldne. Samozřejmě. Osmička jen kroutí hlavou, kousnu se do tváře. Všichni zahodí.

 

 

Riffle, riffle, snímnout, riffle.

Každý postnul ante ještě dříve, než jsem požádala. Díky. Kromě devítky.

"Ante prosím."

Ignoruje mě. Opět. Natahuji se k jeho stacku. Brání mi. "Nedotýkejte se mých žetonů."

"Pokud nebudete postovat ante sám od sebe, budu je dávat za vás."

"Nedotýkejte. Se. Mých. Žetonů!" zvyšuje hlas.

Osmička mírní situaci. "Brácho. Nech ji brát od tebe ante, jenom zdržuješ. Ona dělá svou práci."

"To jsou moje chipy. Nesmí se jich dotknout."

"Ne, pane, nejsou to vaše žetony. Ty patří místnímu podniku. Jsou vám pouze zapůjčeny po celou dobu, kterou strávite v tomto turnaji. Kasino mě a mé kolegy platí, aby turnaj proběhl, co nejlépe a bezproblémově. Vy mi v mé práci bráníte. Buď postněte ante, pokud vás požádám nebo si je vezmu sama. Je to na vás."

Díváme se na sebe. Znovu se kousnu do tváře, abych neuhnula pohledem. Hodí ante a zpět se zabere do svého telefonu.

Z reporoduktorů zazní: "Game stop, 15 minut break."

Dohrajeme poslední handu a hráči zmizí na přestávku. Připravím balíček pro dalšího dealera. Ujistím se, že všechna volná místa u stolu korespondují se seatingovými kartičkami u stolu. Zbývá deset minut do návratu hráčů.

Postavím se, protáhnu, rychle obhlédnu stůl, zda kolem není nepořádek. Přichází střídající dealer.

"Čau mámo," zdraví mě s přátelsky.

"Čau," usmívám se, i když mi po předchozích minutách dvakrát do smíchu není. Beru si můj polštář ze židle a střídám kolegu vedle. Ještě přes stůl hlásím. "Dej si pozor, na devítce máš totálního idiota!"