Život v pokeru & Allen Bari

Allen Bari je jeden z nejbystřejších hráčů, kteří kdy usedli k pokerovému stolu. Problém je v tom, že to o sobě ví. Jeho kolegové a známí Bariho popisují jako mladého, ambiciózního ale také namyšleného hráče, hladového po úspěchu.

Nedávný vítěz náramku z WSOP má v kolonce turnajových výdělků částku okolo $3 milionů ale pořád má pocit, že to nestačí. Šestadvacetiletý Bari se netají tím, že kvůli smůle a "idiotům" přišel o $1.8 milionu. Mnoho lidí by mohlo namítat, že má komplexy nebo je to věčný pesimista, Bari však trvá na svém. Podle něj si člověk může stěžovat, když to může něčím podložit. Tohle je jeho příběh.

Začátky jako z amerického snu

Bariho dětství, jak už to u největších boháčů žijících americký sen bývá, bylo velmi skromné. Vyrůstal v New Jersey s matkou a starším bratrem. Ještě než šel na střední se jeho matka znovu vdala a přišlo na řadu stěhování do bohatšího resortu West Orange. Už jako malý chlapec byl Bari velmi horlivý do soutěžení, vynikal ve fotbale i hokeji. Někteří by mohli namítnout, že byl až moc soutěživý. "Každou sezónu jsem měl v hlavě jediné, soutěžit a vyhrát," řekl k tomu Bari. "V hokejovém týmu mi přezdívali "Naštvanej Allen". Pití a mejdany mi nic neříkaly." Bari hrál za mlada i baseball, ale jeho kariéra skončila záhy. Ještě na střední se nepohodl s trenérem: "Byl to idiot," tvrdí Bari, který měl problémy s autoritami celý dosavadní život a často šel "proti proudu".

Jako student byl nadprůměrný. Často si dával extra kurzy a jeho známky byly vynikající. Byl dokonce ve školních týmech matematiky a biologie a závěrečné zkoušky měl jedny z nejlepších ve třídě. Učitelé se shodli, že je až trochu moc chytrý. "Mohli byste říct, že jsem byl chytré děcko," připouští. "Sám jsem to o sobě věděl už od mala. Byl jsem chytřejší než většina mých učitelů a to mě dostávalo do problémů."

"Věděl jsem, že to směřuje k pokeru.."

Bariho přijali na Finanční ekonomickou fakultu na Rutgers University, kam si přinesl extra 28 kreditů ze střední, za které si koupil nějaký čas. Ten věnoval objevování pokeru, hry kterou se naučil, když byl ještě dítě od přátel. "Začal jsem hrát na základce s kámošema," vzpomíná. "Na střední to pak byl limit hold'em $0.50/$1. V těch dobách jsem nehrál dobře, prohrával jsem pravidelně kolem $100. Bylo to hrozně agresivní. Hrál jsme skoro každou hru až do konce. Až na vysoké jsem objevil no limit hold'em a začal to pořádně otáčet."

Bari během let na Rutgers svou hru vypiloval k dokonalosti a když dostudoval, odešel do AIG Berkeley Heights v New Jersey, kde ho přijali v pojišťovacím oddělení. Barimu to tam ale nesvědčilo, neviděl v tom žádnou výzvu. Většinu času strávil u Morgan Stanley, kde dělal analýzy pro oddělení lidských zdrojů. Podle svých slov mu ta práce ale přišla příliš snadná. Nakonec vymyslel počítač "marco", který mu sebral veškerou práci; stačilo zmáčknout tlačítko a bylo po všem. "Byla to skvělá práce, protože jsem se mohl flákat," říká. "V podstatě šlo o sestavování tabulek a předpovědi. Říkal jsem tomu tabulkový nesmysl. Moje dny tam byly sečteny, věděl jsem, že směřuju k pokeru."

U low-stakes dlouho nezůstalo

S pokerem to bylo stejné jako s ekonomikou. Bari rychle zvládnul lokální hry a z $1-$2 se rychle dostal na $2-$5 a postupně i na $5-$10. Pak dostal v práci vyhazov kvůli snižování stavů. "V pokeru se mi dařilo, takže jsem sebral odstupné a zavolal mámě, že zkusím udělat kariéru v pokeru. Za pár týdnů jsem začal dělat šestimístné výplaty na Venetianu a vyhrál jsem Borgata Summer Open za $500K."

Bari má problém, je psychicky na dně

Bari se držel velmi dlouho v dobré formě, opakovaně dosahoval finálových stolů a vydělával velké peníze, ale ostatní dobří hráči ho mezi sebe nepřijali. Po několika deep runech na WPT i EPT se Bari začal o sociální stránku věci seriózně zajímat. Byl totiž velmi zklamaný z toho, jak ho okolí bere. U protihráčů si získal reputaci nepříjemného remcala.

"Upřímně nevím, co přesně se stalo, ale od dětství jsem pořád naštvaný," říká. "Probudím se a řeknu si 'dneska budeš pozitivní', ale už v poledne mě zase všechno se*e. Je velmi težké zůstat pozitivní, když vidíte denně vyhrávat idioty. Očividně jsou v té hře dobří, ale to mě dokáže ještě víc naštvat." Bari ví, že mu špatní hráči nedělají dobře, ale nemůže si pomoct. "Tady máte úplnou pravdu. Pokud má někdo elitní úroveň chápání hry jako já, sedí v zadu a pozoruje tyhle "blbce", kteří o tom nevědí naprosto nic, je skoro nemožné zůstat potichu, obzvlášť pak, když vás jejich blbost stojí chipy nebo dokonce turnajový život. Já absolutně chápu, že toto jsou lidé, kteří živí průmysl a umožňují mi, abych se živil pokerem, ale prostě se nemůžu udržet. Je to prostá situace: potřebuješ špatné hráče ,ale v ten samý moment chceš, aby zmizeli."

Zkraje letošního roku na WPT Seminole Hard Rock Showdown Bari vybouchl, když skončil na finálovém stole na pátém místě za $211.000. "Aspoň mám účast na televizním stole? Koho to zajímá? Tohle byl jeden z nejlehčích finálových stolů v historii WPT a byl jsem na něm zdaleka nejlepší. A skončilo to tak, že jsem přišel minimálně o $180.000. Byl to solidní cashout, ale mám pocit, že jsem těžce minul."

Hellmuth je mimo

Když byste se Bariho zeptali, jestli souhlasí s Philem Hellmuthem, když říká, že kdyby neexistoval faktor štěstí, vyhrál by každý turnaj, okamžitě odmítne souhlasit s čímkoliv, co říká Hellmuth. "Podle mě je to nesmysl," říká Bari. "Pokerový turnaj je příliš rozmanitá věc na to, aby člověk mohl říct, že vyhraje pokaždé, když ho nedostatek štěstí obrazně řečeno praští do tváře. Nesmí se zapomínat i na ostatní kvalitní hráče jako jsem já. Není jich hodně, ale pár jich tam je."

Na letošním WSOP vymyslel Bari cestu, jak uspět proti nebezpečným výpadkům a proti "šťastným hráčům" - je potřeba mít hodně chipů. "Klíčem k turnajovému pokeru je mít víc chipů než potenciální soupeř v all-inu," vysvětlil. "Když mi někdo popisuje, jak vypadl z turnaje na bad beat, tak mu jen řeknu, že kdyby se před tím více věnoval budování stacku, mohl být stále v turnaji. Pak jim můžeš říct, že jsou idioti přímo do tváře a přitom být stále v turnaji a ne si to brblat pod vousy během cesty ven z místnosti."

V $5.000 NL hold'em eventu na letošním WSOP Bari proplul v poli 865 hráčů na první místo, ale jen k tomu, aby se dostal na FT, potřeboval hodně štěstí a hodně dobrého čtení soupeřovy range. Třeba v okamžiku, kdy na boardu A-K-9-K-6 dorovnal all-in bývalého šampiona Briana Lemka, kterému nevěřil eso ani krále a sám držel v ruce dvě dámy a riskoval turnajový život, prokázal dobrou schopnost čtení protiháče. Když byl turnaj u konce a novináři zjišťovali Bariho pocit z výhry, tak jim řekl: "Šel jsem na finálový stůl jako velký chipleader, takže cokoliv jiného než první místo by byla katastrofa. Kdybych skončil druhý a někdo by mi gratuloval k výhře půl milionu dolarů, asi bych mu řekl ať jde do hajzlu."

Oprávněná namyšlenost?

Někteří dobří hráči, pevně zařazení v pokerové komunitě, stále váhají, jak okolí vnímá je samotné a jejich schopnosti. Allen Bari má v tomhle úplně jasno. "Podívejte se, já vím, že lidé si myslí, že jsem trotl. A asi mají pravdu. Ale to je prostě způsob, jak mi to vyhovuje. Byl bych raději, kdyby moji kolegové hráči respektovali spíš mou hru než, to co říkám a jsem rád, že ti správní lidé vědí pravdu. A tou je, že jsem jedním z nejlepších hráčů na okruhu."

Teď, když má Bari náramek, asi by jste si mohli myslet, že už se smířil se špatnými hráči a bad beaty, které se čas od času přihodí. Nicméně on toho názoru není.

"Ještě mi to nestačilo," přiznal. "Je hezké mít náramek, ale moje očekávání ještě nebyla naplněna. Lidé říkají, že jsem namyšlený, ale já pro to mám důvod. Pracoval jsem na sobě vážně tvrdě a mám pocit, že pokerový svět mi stále dluží a to mě drží hladového."