Zpovědnice - Lenka Vlková

Den, kdy byl realizován tento rozhovor, byl dalším hektickým pátkem, pro mě i pro Lenku, která navíc byla nemocná, a tak jsem k mé velké spokojenosti byla pozvána na čaj a žemlovku do bytu, který společně obývá Lenka s Martinem, svým partnerem a ochráncem. Nic mě ten den nepotěšilo více, než vidět, že to může fungovat, přesto, že je mnohdy svět proti vám a že se nedaří, tak jak bychom chtěli.

18. listopadu 2011 – s Lenkou v kuchyni, nad talířem výborné žemlovky, kterou narychlo připravil Martin, povídaly jsme si o pokeru, o lásce, o životě a mohu s klidným svědomím říci, že Lenčiny odpovědi, názory a představy, jsou mi více než sympatické, přesto, že nás dělí deset let zkušeností. Málokdy se najde dvaadvacetiletá slečna, která má takto jasně utříbený pohled na svět a ví, co chce, což má i své nevýhody, které se pak projevují ponejvíce ve formě jakési neopodstatněné nenávisti okolí. Proč tomu tak je, z čeho Lenka v životě čerpá, kde se inspiruje, co jí motivuje a jaké jsou její zkušenosti? To vše částečně odkrývá tento rozhovor, který – tradičně netradičně – má dvě části, jednu, kterou jsme natočily před Czech Poker Festival, tedy před mistrovstvím, a druhou, která vznikla při focení, 29. listopadu, protože jsem měla ohromné nutkání, položit Lence ještě několik málo otázek.

Část #1:

Na MČR žen 2010 bylo přibližně 70 žen, bylo to těžké pole, nebo jednoduché?

Bylo to hodně těžké pole, protože asi 80% z těch holek byly přítelkyně pokerových hráčů, kteří je svým způsobem „uvrtali“ do turnaje, protože chtěli, aby si to zahrály. Ty holky neuměly pravidla a navíc se nechovaly moc hezky. Představovala jsem si ten turnaj úplně jinak. Myslela jsem si, že si s holkami sedneme, zapinkáme si turnaj, bude legrace, popovídáme si. Byl to ovšem spíše ženský souboj „na smrt“.

Tento rok se zúčastníš? Očekává se skoro 80 žen, budou tam i ženy, které se minulý rok nezúčastnily a jsou to výrazné české hráčky. Myslíš si, že to bude mít jinou úroveň?

Já doufám, že ano. Věřím, že hráčky budou mít jiný přístup.

Myslím si, že ty hráčky, které zkazily minulý turnaj svým chováním, o tom vědí.

Chceš jmenovat?

Ne, nebudu raději jmenovat. Ony vědí samy.

Kde jsou základní rozdíly mezi hrou pokeru muže a ženy? Vnímáš nějaké?

Určitě. Myslím si, že většina holek to hraje hodně tight, hraje to na karty. Neblafuje, opravdu čeká, kdy jim ta dobrá karta přijde.  Jsou nějaké výjimky, jako třeba Veronika Kokočeva, ta hraje jako chlap, mně se líbí její hra. Já spíše hraji jako holka. Čekám na karty, jsem tight hráč, někdy mám náladu, že to gamblím, ale většinou to hraji na karty a na to, že jsem holka. Hodně chlapů mě tak bere a podle toho hra vypadá, snaží se mě vyblafovat.

Proč podle tebe poker ženy nehrají v takové míře, jako muži?

To je těžké. Když jsem šla na svůj první větší turnaj tady v Praze, hráči byli nepříjemní, viděli, že to neumím, obouvali se do mě. Hodně holek nemusí hrát už jen z tohoto důvodu. Jde hrát jednou dvakrát, nelíbí se jí to prostředí a řeknou si, že už tam víckrát nepůjdou. To může být jeden z důvodů. Dalším může být to, že ženy nechtějí trávit čas v kasinu a raději budou třeba někde s kamarádkami na kávě než sedět u pokerového stolu.

A předpoklady nebo třeba psychika, nevidíš v tom rozdíl?

Když říkáš psychika, tak mě napadá zážitek z finálového stolu ČPT, kde byla Terka Broučková a bylo na ní vidět, že se dobře necítí, že není psychicky úplně v pohodě. Přišel tam za ní i přítel a podporoval ji, protože byla úplně card-dead, nechodily jí karty. Podle mě tyto situace muži zvládají lépe. Kdyby tam seděl chlap a nechodily mu karty, tak třeba bude místo toho nadávat a bude naštvaný.

Už jsi to částečně zmiňovala – svůj styl hry – hraješ jako holka. Můžeš to trochu rozvést?

Hraju jako holka, ano. Možná jako 90 % žen. Vidím v tom i výhodu, protože chlapi si myslí, že holka to vždycky má, že vždycky má tu kartu na ruce, ale tak to není. Jsou některé situace, kdy donutím hráče muže zahodit kartu, kterou by jinak nikdy nezahodil. Pole žen už je horší.

Dealuješ v Card Casinu Praha, hodně jsi toho u pokerových stolů viděla, učíš se tím, posunuje tě to dál?

Přemýšlím nad hrou, obzvláště když na to mám náladu a chuť, tak tu hru opravdu sleduji. Uvažuji, co má hráč na ruce dříve, než jsou karty v showdownu. Určitě mi to pomáhá a mohu říci, že u některých stálých hráčů už vím, jak hrají.

Kdy a kde ses v pokeru dostala?

V šestnácti na střední škole. Byla to náhoda. Kamarád, se kterým jsem se vídala v jednom baru, přišel s hrou texas hold´em. Vysvětlil mi pravidla a chodili jsme si občas pinknout, parta asi deseti lidí. Chodila jsem na střední školu do Písku, kde byl menší pokerový klub, který založili kamarády. Byla jsem do něj pozvána a hned první turnaj, do kterého jsem nastoupila, jsem vyhrála. Docela mi to šlo.

Myslíš si, že je to tvou inteligencí, nebo že máš nějaký talent?

Myslím si, že jsem trpělivá a umím si na karty počkat. A zároveň je to i štěstí. Nebudu lhát, že si myslím, že jsem super hráčka, myslím si, že štěstí v tom hraje velkou roli.

Tobě je 22 let, což je z mého pohledu docela málo, jak dlouho plánuješ, že budeš pracovat v casinu a je to opravdu něco, čemu by ses chtěla dál věnovat? 

Práce v kasínu není nic okouzlujícího. V házení karet nevidím velkou perspektivu do budoucna. Já mám výtvarnou školu – propagační výtvarnictví a grafika – a v tomto oboru bylo dost těžké si najít práci. Upíchla jsem se tedy v kasínu, udělala jsem si kurz, ale určitě to nechci dělat dlouhodobě.

A co bys tedy chtěla dělat?

Plány do budoucna? S Martinem se chceme odstěhovat do Austrálie. Máme tam známé. Chci tam chodit do školy, studovat angličtinu. Prostě tam žít.

Tam je asi zásadní dostat víza?

U těch víz je velký problém, že my s Martinem chceme společné vízum, neboli partnerské. Co po nás chtějí je až neuvěřitelné. Musíme mít společné účty, podpisové práva, 30 společných fotek z dovolené.

Je to něco co vás hodně spojuje?

Určitě ano. Nový začátek v jiné zemi.

Mně několik mužů z pokerového prostředí řeklo, ať se tě zeptám, na co tě uhnal Martin. Na co tedy?

Martin je úplně jiný se mnou a jiný v prostředí kasína. Prostě takový je, nepouští si lidi k tělu. Já ho znám jinak než všichni ostatní, oni neví, jaký je. Neznají ho vnitřně jako já. Ve skutečnosti je to hodný člověk, který by pro mě udělal první poslední, který by za mě dýchal, a to je pro mě velmi důležité.

Jste spolu jak dlouho?

Skoro dva roky.

Je to láska? Nebo jinak, co je to láska, očima 22leté holky?

To je… to, že ten kluk udělá všechno, co ti vidí na očích. Já za celou dobu, co pracuji v Card Casinu jsem jela do práce asi dvakrát metrem. Martin mě pokaždé odveze do práce. V noci vstane, vždy si mě v půl třetí nebo v půl páté ráno vyzvedne. Já neznám jiného muže, který by toto pro svou ženu dělal. Když jdu do práce, Martin doma udělá absolutně všechno. Ráno vstanu, mám připravenou snídani. Ať mi nikdo neříká, že někdo z těch pokerových hráčů by ženě ráno dělal snídani a doma uklízel a vařil. V tomto je Martin úplně úžasný. Zase nechci, aby to znělo, jako že ho mám za služku, to vůbec ne. Naopak si toho velmi vážím, že je takto vychovaný a nemohu si na to vůbec stěžovat. Myslím si, že mi v tomto velmi ulehčil život. Je to úžasné.

Jak mezi vámi funguje důvěra? Přeci jen, pracuješ v casinu, kde jsou většinou muži.

Martin je žárlivý. Někdy je to docela legrace. Já jsem se ovšem zařekla, že nechci mít muže z kasína, že nikdy nebudu s hráčem, s gamblerem. S takovým mužem být nechci. Pro mě to ani není chlap. Jsou to otcové rodin a každý večer tráví v kasínu. Na to bych neměla nervy.

Dokážeš si představit v dnešní době vztah „v dobré i zlém“ na celý život?

Určitě. Já si myslím, že to funguje. Ne úplně u všech. Já na to ovšem věřím. Věřím, že se mohou potkat dva lidé, kteří jsou spolu natolik spojeni a jsou si tak souzeni, že spolu mohou být celý život.

Máš třeba v rodině takovou zkušenost? Například u rodičů, prarodičů nebo Martinových rodičů.

Martinovi rodiče spolu byli myslím od sedmnácti let. Martinův tatínek zemřel před dvěma lety. Byli spolu celý život. Maminka je teď nešťastná, protože je sama a říká, že si v životě nikoho nenajde. A já tomu věřím, že už nikoho nechce, protože o něm mluví tak krásně, prostě už má v srdíčku jen jeho.

Otázka, které se asi nevyhneme. Plánujete děti?

Takové otázky už proběhly. Martin by chtěl, protože už na to přece jen má věk. Já také, protože jsem ze čtyř dětí. Mám mladou mámu. Moje máma je o tři roky starší než Martin. Já jen vím, že bych tomu miminku teď nedala vše, co chci. Nejraději bych byla, kdyby to bylo až v té Austrálii.

Chtěla ses někdy věnovat modelingu? Jestli ano, jaké máš zkušenosti; pokud ne, tak co tě na tom třeba odrazuje?

Nechtěla jsem se tomu nikdy věnovat. V poslední době jsem hodně zhubla. Před rokem jsem měla o patnáct kilo více. Nechávala jsem si dělat profesionální fotografie. Jinak mě to nikdy příliš nelákalo. Mně třeba přijde jako dobrý přivýdělek práce v reklamě. Přemýšlela jsem, že po novém roce zkusím castingové agentury.

Vnímáš sama sebe jako „krásnou“?

Kdybys mě viděla po ránu, tak to je opravdu hardcore.

Ne, já si nemyslím, že jsem krásná, to vůbec ne. Možná jsem v něčem zajímavá, ale nikdy bych o sobě neřekla, že jsem krásná.

Já jsem tě několikrát pozorovala u dealování. Ty, ač jsi oblečená v tom nudném dealerském kostýmu, vlasy máš v culíku a nejsi třeba ani výrazně namalovaná, jsi ozdobou pokerového stolu; má to nevýhody, ve smyslu, obtěžují tě hráči, civí ti na dekolt, mají nemístné poznámky?

Každý chlap, když vidí na stole ženskou, ať už jsem to já, nebo kterákoli z dealerek, vždycky si rád rejpne. Chlapi jsou prostě takoví. Mám s tím jak příjemné tak i ne moc hezké zkušenosti, kdy ti muži jsou netaktní. Jeden řekne nějakou hloupost na stole a ostatní se tomu smějí, místo toho, aby se mě zastali. Je to případ od případu. Jsou tam i muži galantní, že se člověk pousměje a řekne si, že je to milé. Ale jsou i muži hrubí a to je dost nepříjemné.

Dokáže tě to vyvést z míry?

Když jsem začala pracovat v Card Casinu, asi první čtyři měsíce jsem se docela bála, abych nebyla drzá. Nechala jsem si hodně věcí líbit. Dnes tam pracuji asi rok a půl a už se nedám. Musela bych se z toho zbláznit. Přijde mi, jako by mě testovali, co si mohou dovolit. Když mě hráč poprvé uvidí na stole, tak si rejpne a čeká na reakci a čeká, jestli si může ještě něco dovolit, nebo jestli mu to zarazím. Stalo se mi u hráče na vysoké cashovce, že mě rozbrečel. Odešla jsem kvůli něj od stolu a ten večer už jsem tam nešla a floormani mě tam neposílali. Bylo to ovšem také tím, že se mi zrovna netrefil do nálady. Druhý den jsem se nad to již povznesla a nebrala to tak zásadně. Dnes jsem natolik imunní, že mi všechny poznámky jdou jedním uchem tam a jedním ven.

Je ti vůbec to převážně mužské prostředí příjemné? A jak vnímáš pokerové hráče? Myslím teď, že mnozí třeba mohou být géniové nebo velmi inteligentní, nicméně je to mnohdy vše, co společně s pokerem a znalostí hry mohou nabídnout, nemají životní zkušenosti, neumí se příliš chovat apod.

Na jak které. Jsou hráči, kteří tam „dřepí“ každý večer, kteří tam tráví polovinu života, jak na pokeru, tak u beden. Ale jsou hráči, kteří tam přijdou jednou za čas, ráda je vidím a ráda si s nimi popovídám, se kterými se dá povídat i o věcech mimo poker. Jsou hráči, se kterými se nedá mluvit o ničem jiném než o pokeru, protože oni se o ničem jiném ani bavit nedokážou a jsou takoví, které opravdu ráda vidím, letmo si s nimi popovídám o životě a řeknu si třeba: to je fajn chlap.

A kam utíkáš, z toho prostředí? Kde vypouštíš „páru“.. relaxuješ? Protože to musí být psychicky náročné.

Psychicky náročné to je. Já se ráda dívám na filmy, libuji si ve filmech. Sbíráme s Martinem filmy, to je takový náš společný koníček. Chodíme hodně na společné procházky. Když mám volno, nechci trávit čas v kasínu.

Je něco, v čem se s Martinem naprosto jednoznačně neshodnete?

Nevím, stále se snažíme hledat kompromisy.

Kdybys zapojila fantazii, teď a tady a mohla si nakreslit obraz, že žiješ kdekoli jinde na světě, kde by to bylo a jak by ten obraz vypadal?

Určitě by to bylo někde u moře. Vidím moře, slunce, nějaký bar.. Vlastně je mi to i jedno, na jakém kontinentu, hlavně bych chtěla být u moře.

A byl by tam Martin?

Byl by tam Martin, stoprocentně!

Část #2: Po Mistrovství České republiky žen v pokeru, 29. listopadu 2011

V rozhovoru v předminulém týdnu jsme se točily kolem tématu láska na celý život a bavily jsme se o tom, jestli tu zkušenost vnímáš z rodiny. Ty jsi se u té otázky hodně zamyslela, a pak jsi zmínila rodiče od Martina, ale co tví rodiče?

U mých rodičů to neklaplo. S tátou se vůbec nestýkám od mých šesti let, ani jsem ho od té doby neviděla. On nechce. Mám tři sourozence. Mladší sestra s bratrem jsou mého táty a ten nejmenší má jiného otce. Tatínek se nestýká s nikým z mých sourozenců.

Takže vlastně tvou maminku nechal se třemi dětmi, rozumím tomu dobře?

Ano.

Martin zmiňoval, když jsme se u vás bavili off the record, že ty ses starala o své sourozence, že je to vlastně jeden z důvodů tvé vyspělosti. Pomáhala jsi mámě?

Máma na nás byla sama a měla asi tři zaměstnání. Uklízela po bytech, pracovala v pekárně a v nějakém baru. Prostě jsem pomáhala, jinak to nešlo, byla jsem nejstarší.

Vrátíme se ještě k mistrovství. Už proběhlo MČR žen, jak vnímáš tento ročník?

Tento ročník mě velmi překvapil. Měla jsem dobrý stůl. Holky hrály vážně dobře, byl to opravdový poker. Vlastně jsem si pak uvědomila, že z toho stolu číslo jedna jsme byly čtyři na finálovém stole. Hra se mi líbila.

V den mistrovství s tebou vyšel rozhovor, kde bylo psáno tvé vyjádření k MČR ročníku 2010, kdy ses údajně vyjádřila o ostatních hráčkách, jako o slepicích, jak to bylo?

Ta věta byla vytržená z kontextu, což mě docela mrzelo. Řekla jsem, že mi to připadalo s prominutím jako „slepice“. Redaktor vytrhl větu z kontextu. Určitě jsem to nemyslela tak, jak to bylo prezentováno.

Nastupovala jsi díky tomu do turnaje v horším rozpoložení?

Ne, to ne, tak jsem to nebrala. Ráno jsem z toho byla docela špatná, protože na to byly velmi negativní reakce. Kdyby si ti lidé přečetli celý rozhovor, tak by věděli, že to nebylo jen o té jedné větě.  Začala jsem pak večer hrát a úplně to ze mě spadlo. Nepřemýšlela jsem pak nad tím, co se stalo ráno.

Jak hodnotíš to umístění?

Měla jsem radost, že jsem nevypadla někde na začátku. Hodně kluků, co chodí hrát, říkalo, že je to prostě úspěch, dostat se další ročník na placené pozice a na finálový stůl. Já jsem spokojená.

Pokud bude příští rok mistrovství, účastníš se?

Nejspíš ano.

Velké díky Oldřišce Rychtaříkové za nezjištnou podporu této rubriky formou realizace fotografií.