Zpovědnice - Martin Hrubý

Pokerový profesionál a jediný český člen Teamu PokerStars Pro, Martin Hrubý, v rozhovoru "trochu jinak" pro Pokerživě Zpovědnici.

Osobnost Martina Hrubého pro mě byla vždy obestřena barevnou mlhou, možná právě proto, že od roku 2010 působí jako člen Teamu Pokerstars Pro a v takové pozici začíná mediální hra zvaná Public Relations. Martin je jednoznačně vtipný inteligentní muž, který na rozdíl od pokerových soukmenovců má jednu zásadní životní zkušenost, syna. V prosinci pak se svou ženou Veronikou očekávají příchod dcery.  Zde je část rozsáhlého rozhovoru z jednoho zimního odpoledne; dvojnásobný otec Martin Hrubý, jak ho (ne)znáte:

Na jaké úrovni je tvoje angličtina? Zvládl bys třeba rozhovor v anglickém jazyce?

Ne. K jednomu rozhovoru jsem byl tak trochu přinucen. Bylo mi jasně naznačeno, že by bylo dobré, abych ten rozhovor udělal. Předem jsem obdržel otázky, připravil jsem si odpovědi, dvě noci jsem nespal a jenom jsem se učil ty tři věty. Bylo to naprosto šílené.

Jak se dorozumíš s hráči v cizině? A je to neobvyklá věc, neumět jazyk, který je brán automaticky jako dorozumívací prostředek na mezinárodní úrovni?

Já se domluvím. Jsem schopen si zakoupit letenku, ubytovat se, zeptat se na cestu, ale nejsem schopen si s někým povídat anglicky o životě. Jinak já jsem na škole angličtinu neměl. Dnes je to pro většinu mladých lidí automatické, angličtina se používá všude, lidé jsou v tom zběhlí a je jich velká většina. Nicméně je spousta hráčů, kteří ji neumí. Například Italové, ti neumí anglicky, jak se říká, „ani do pěti počítat“.

Neuvažoval jsi, že by ses učil anglicky, ne proto, abys jaksi vyhověl ostatním, ale abys sám mohl třeba přímo u zdroje studovat nějaké odborné věci, googlovat hráče v anglickém jazyce apod.?

Uvažoval. Já jsem angličtinu začal studovat několikrát a pokaždé to dopadlo stejně. První lekce, druhá lekce, pauza, první lekce, druhá lekce.. a dál jsem se prostě nedostal.

 

 

Myslíš si, že nemáš talent na jazyky?

Myslím si, že asi ne. Mám doma čtyři nebo pět různých knih a prostředků, jak se učit anglicky.  Jednou jsem si zlákán reklamou koupil na internetu nějakou „magickou angličtinu“. Bylo tam napsáno něco jako „naučíme to i blbce za pár dní“, tak jsem si to koupil a postupoval jsem přesně podle návodu a prostě jsem se to nenaučil.

Možná jsem špatně hledala, nikde jsem ovšem nenašla tvůj rok narození, 14. října .. rok?

Nedávno jsem slavil 37. narozeniny, tedy ročník 74.

Jak dlouho jsi žil se svou současnou ženou?

Žijeme spolu sedm let a znám ji od dětství.

Syn Michael má kolik let?

V prosinci mu bude devět.

Proč ses rozhodl po tak dlouhé době se oženit? Byl tím hlavním motivem očekávaný příchod miminka?

Možná ani ne, i když to tomu pomohlo.

Já mám k sňatku určitý vztah v podstatě už od malička, kdy jsem to trochu začal chápat. Říkal jsem si, že se nikdy neožením. Neviděl jsem žádný zásadní důvod, proč to udělat. Chápal jsem, že to lidé dělají proto, že jsou novomanželské půjčky a potřebují peníze na bydlení. Ale pokud se mají rádi a žijí spolu, není důvod. Na našem vztahu se nic nezměnilo. Žena si vzala mé příjmení, ale jinak je vše stejné. A nosím prstýnek.

 

 

 

Dobře, ale co bylo tedy tím motivem?

Moje současná žena na svatbu několikrát navedla konverzaci. Většinou jsem se vyjádřil, že nevidím důvod se oženit a pokud ona jej najde, tak že si o tom můžeme popovídat. Když o tom takto uvažuji, dítě asi bylo podstatným důvodem, už kvůli příjmení, aby se rodiče jmenovali stejně. Další, druhá věc je, že jsem jí chtěl dopřát, aby měla ten svůj den "D", aby byla za princeznu.  Pro mě bylo nepřijatelné udělat klasickou českou svatbu a pozvat x-set lidí a utratit za to nesmyslné peníze. Nakonec jsme se dobrali k tomu, že schůdnou možností je svatba v Las Vegas, kde je téměř možné se oddat u okýnka McDonalds. To byla pro mě přijatelnější varianta svatby.

Do poslední chvíle jsem přítelkyni nechal čekat. Samozřejmě že tušila, ale vyjádřil jsem se až na místě, a to už jsme ve Vegas byli tři týdny. V pronajatém domě jsme na zahradě dělali menší párty a aniž by to v tu chvíli čekala, v kousku ananasu našla ukrytý prstýnek. Nato jsem jí oznámil, že se na druhý den bereme. Měla v podstatě den na to, aby si zajistila potřebné věci. Kdyby to šlo udělat tak, že by o tom dopředu nemusela vědět vůbec, tak bych ji naložil do auta a místo večeře bychom se někde vzali.

 

 

Ta svatba je u nás platná?

Ano je. Již se neopakuje žádný obřad. Trvalo asi tři měsíce, než nám z Ameriky přišla dokumentace.  U nás jsme pak dokumenty předali na matriku, která je posílá do Brna na úřad, kde tyto sňatky řeší. Asi po měsíci jsme obdrželi oddací list.

Někde jsi nazval svatbu, a teď samozřejmě vytrhávám z kontextu „oficiální ztrátou svobody“ – byla to i ztráta svobody v praxi? Jak vnímáš rozdíl mezi tím, co bylo před tím, a co je teď?

Myslím si, že náš vztah vnímáme oba pořád stejně. Mám hodnou tolerantní ženu. Možná člověk cítí větší zodpovědnost. Čekáme spolu rodinu. Vnímal bych to ovšem stejně, i kdybychom se nevzali. Vážil bych si své partnerky stejně, nebyla to podmínka pro trvání našeho vztahu.

Tvůj syn je tedy z předchozího vztahu. Bydlí s vámi?

Ne, nebydlí. Žije s maminkou.

Nikdy jsme spolu s bývalou partnerkou neměli žádné zásadní problémy. Od té doby, co jsem se svou současnou ženou, tak se svou bývalou přítelkyní mám naprosto bezproblémový vztah, a platí to i v případě mé ženy. Ani to dítě to příliš nepociťuje. Samozřejmě, že vnímá, že spolu nežijeme. Párkrát se již zeptal, proč nebydlím u nich.  Syna si mohu brát, kdy chci a snažím se bývalé partnerce pomáhat, protože samozřejmě chodí do práce a potřebuje i čas na sebe. Stává se, že mi ho na víkend přiveze, já třeba ještě nejsem doma, je tam moje žena a obě si skvěle rozumí.

Na vánoce čekáte přírůstek, máš strach?, uvažuješ nad tím, jestli bude vše v pořádku?, nebo to necháváš plout a prostě se jen těšíš na příchod miminka?

Já se velmi těším.

Myslíš si, že si to teď užiješ více?

Samozřejmě, že ano. Já jsem od partnerky odešel, když synovi byly dva roky. Užiji si to více, když s tím dítětem budu od malička pořád.

Budeš se starat? Přebalovat, později krmit, odskakovat od onlinu ke křičícímu dítěti v postýlce?

Krmit budu rád. Uspávání po obědě – tuto funkci jsem si již zabral výhradně pro sebe. To je úplně ideální, vstanu rozumně a po obědě někdo to dítě uspat musí, přeci s tím nebudu obtěžovat ženu. A to přebalování, když to půjde, tak se mu vyhnu. Samozřejmě, když zůstanu doma s holčičkou sám, tak ji v tom nenechám.

Je nějaká situace z dětství, která když se stane s tvým synem, tak si vybavíš své rodiče, a to, jak situaci řešili nebo co ti říkávali?

Já si nic takového nevybavím, naopak, nevidím v tom, co říkám synovi své rodiče. Přistupuji k tomu po svém. Myslím si, že jsem byl dobře vychovaný, ale je jiná doba a já mám na mnohé věci osobitý názor. Pak dochází k určitým střetům s názory mých rodičů, kdy pak musím zakročit ve smyslu „nezlob se, je to moje dítě“.  Hlavně se snažím předávat svůj postoj mamince Michaela.

Kdo ti je ve vaší rodině nejblíže?

Moje žena. Jinak taky samozřejmě maminka.

Pamatuješ si třeba, jaké jsi měl ambice na základní škole nebo čím jsi chtěl být v první třídě?

Já jsem chtěl být kuchař. Učil jsem se tak špatně, že mě tam naštěstí nevzali. Měl jsem problémy s chováním, což mi možná i zůstalo.

Byl jsi drzý?

„Drzý a vyzývavý“ tuto poznámku jsem dostal několikrát již na základní škole.

Osm let jsem hrál závodně tenis. Tam jsem myslím měl velké ambice. Ve starších žácích jsem byl i docela úspěšný. Pak jsem s tím přestal.

A důvod?

Tím důvodem byl můj otec. Dost mě do toho tlačil, mně bylo šestnáct a už jsem byl hodně tvrdohlavý a nechtěl jsem si nechat mluvit do života, což nebylo rozumem, protože rozum jsem neměl žádný. Ovšem tím tlakem ze strany otce mě tenis až přestal bavit.

Snažíš se projektovat své sny do svého syna?

Já si myslím, že ne. Co se týče koníčků, sportu a toho, co on dělá, tak spíše zkoušíme, co ho bude bavit. U dětí je to těžké. Není to tak, že si řeknu „je vysoký, dám ho na basket“. Já si s ním o tom povídám a zeptám se ho. Nebo již dnes přijde sám a řekne, že si chce to nebo ono zkusit. Byl jsem si s ním i párkrát zahrát tenis. Hrál tři roky fotbal, ale tam ten talent evidentně nemá. Teď začal chodit na taekwondo a hrozně ho to baví. Necháváme mu prostor, ať se projeví.

 

 

A poker?

Poker už hraje, to je jasné. Ne o peníze, to neexistuje, v tom jsem docela přísný.

Přečetla jsem si v rozhovoru z roku 2009, jak vznikl tvůj nick AABENJAMINAA, tehdy jsi zmínil pejska, kterého jsi také pojmenoval Benjamin. Co to je za pejska?

Ten pejsek je již mrtvý. Byl to pitbull, naprosto fantastický pes, kterého jsem měl deset let. Umřel loni, zrovna když jsem byl na WSOP ve Vegas. Hned jak jsem se v létě vrátil, tak jsme si tehdy ještě s přítelkyní pořídili nového psa, ridgebacka. Jmenuje se Buddy. Jméno jsem vybral já, s tím, že to bude náš „kamarád“.

Je toho ve tvém životě poměrně dost, kromě časově náročného pokeru, cestování, dítěte. Zbývá vůbec čas na relax, na zájmové aktivity?

To je nezbytná věc, bez které bych nemohl vůbec existovat, což tedy ví i moje žena a mnohdy je to pro ni těžké. Jsem třeba týden na pokeru, vrátím se z pokeru, např. v pondělí, vím, že o víkendu budu mít syna a středa a čtvrtek mě čeká ČPT, takže pondělí a úterý bych se měl věnovat ženě, ale věnuji se odpočinku. Když to jde, spojím to i s ženou. Ona to ovšem chápe a ví, že poker je náročný, a že to potřebuji.

Jezdíš třeba někam do zahraničí na ryby?

Jezdím do Španělska. Zatím jsem tam tedy byl jen dvakrát. Je to něco úžasného. Oblíbil jsem si to. Jsou tam i české campy. Je možné si pronajmout chatku, loď. Je to příjemné, člověk se tam cítí jako doma.

Čím ses živil před nástupem na pro kariéru?

Jednou z mých prvních pracovních zkušeností byl třeba prodej šperků. Nejdříve to byla jenom brigáda. Brzy jsem si uvědomil, že nechci prodávat, že ty stánky chci vlastnit, a tak jsme po jakési úvaze s kamarádem ze Slovenska začali podnikat v Bratislavě. Od babičky jsem tehdy dostal vkladní knížku s úsporami, které jsem do obchodu vložil. Pak jsem například začal pracovat ve Sportbaru, pár jsem jich i vlastnil a při této práci jsem začal hrát poker.

Dokážeš si představit, že poker hrát již nebudeš a budeš se věnovat něčemu jinému? Co by to bylo?

Půjdu do důchodu. Nemám v plánu pracovat.

Jsi v takové pozici?

To určitě ne. Chtěl bych ještě pokerem vydělat nějaké peníze, abych již nemusel pracovat, to by se mi asi líbilo. Nicméně již teď zvažuji, že se vrátím k podnikání. Neříkám, že přestanu hrát poker. Spíše řešíme s kamarády nějaké možnosti, nabídky. Není to tak, že bych byl zajištěný, ale chtěl bych si podnikáním zajistit stálý příjem, abych do důchodu jít mohl. Je mi 37, tak do 40.

Máš za sebou i nějaké negativní zkušenosti v podnikání, zatím jsem totiž o žádných neslyšela?

Já jsem zatím zmínil jenom ty plusy. Například v době, kdy jsme podnikali v Bratislavě, se mi dařilo mnohdy více utrácet, než vydělat, nikdy jsem si ovšem nic hodnotného nepořídil, nic jsem si neušetřil. A i po tomto podnikání jsem měl v životě období, kdy jsem byl řekněme ve finanční tísni.

Je někdo, na koho se v takových situacích můžeš obrátit a jednoznačně spolehnout? Kdo ti pomůže?

S tím mi tenkrát pomohla maminka. Nešlo o žádné zásadní problémy.  Stačilo mi mnohem méně, než by vyžadovala současnost, abych tu dobu přežil. Osobami, na které se mohu spolehnout, jsou oba mí rodiče.

Mně osobně přijdou živé pokerové turnaje poměrně náročné po všech stránkách, jednak fyzické, ale hlavně psychické, jak ten tlak zvládáš? Nastávají třeba situace, že by ses nejraději zvedl od stolu, hodil žetony protihráčům do obličeje a odešel?

Ne. To se prostě nemůže stát. To nejde. Nedokážu si ani představit situaci, jak by k tomu mohlo dojít. Nejsem náctiletý  Matyáš. Je to podle mě i otázka image. Já si prostě takovou situaci nedokážu ani představit.

 

 

Co tě dokáže nejvíce naštvat u pokerového stolu?

Nejvíce mě dokáže naštvat nefér hra, které je i běžně tolerována. Ti lidé si to neuvědomují, ani to nedělají úmyslně, ale hru pak znehodnocují. To mě dokáže naštvat. A když to dealer nevidí, tak na domácí půdě mu to vysvětlím, v zahraničí nejsem úplně schopen to řešit.

Můžeš mně jako laikovi vysvětlit, co je to „nefér hra“?

Je to tedy můj osobní názor, že je to nefér hra. Těch situací je spousta. Někdo zahazuje karty a zahazuje je vždycky tak, že hráč vedle něj je může zahlédnout. Už je úplně jedno, zdali jsem to já a já je zahlédnu nebo někdo jiný, jakmile tu možnost někdo má a ostatní ne, tak to už je pro mě nefér hra. Nebo když se někdo dívá na karty tak, že hráči vedle něj je mohou vidět. Je to v tu chvíli nefér vůči celému stolu. Snažím se ty situace hlídat a sleduji vše, neodcházím od stolu, i když ve hře nejsem. 

Máš nějaké dané rituály před většími akcemi nebo prostě před live turnaji? O některých jsem četla, nicméně bys to mohl více rozvést.

Určitě dodržuji spánkový režim. To jsem dříve i studoval. Vím tedy, jak dlouho je třeba spát a jak nejlépe to udělat, aby byl člověk odpočatý, i když bude spát krátkou dobu. Přes to nejede vlak. Minimálně svých šest hodin musím mít. Když říkám šest hodin na spánek, pak to znamená devět hodin jen pro sebe. Pak mám v oblibě, to možná ani není rituál, protože to dělám, i když nehraji, že ráno vstanu a první, co udělám je, že si napustím horkou vanu a ležím v ní tři čtvrtě hodiny. Dělám to spíše proto, že jsem tak naučený. Rituály konkrétní nemám, spíše když něco funguje, tak to zopakuji. Například EPT ve Vídni, které se protáhlo na pět hracích dní, tam jsem postupně dodržoval věci, které jsem dělal předchozí dny. Když jsem jeden den skončil v top ten na chipech, šel jsem pak s určitou skupinou lidí do jednoho podniku, tam jsem si dal určité jídlo a dva panáky. Další den jsem opět postoupil a už jsem chtěl jít s těmi samými lidmi, sednout si na to samé místo a vlastně to vše opakovat.

Jaké jsou tvé povinnosti člena Poker Stars Teamu? Možná jsi je jmenoval, možná si je můžeme někde přečíst, ale zkus je jmenovat, tak, jak tobě přijdou podstatné.

Mám i nějaké nepokerové povinnosti, což jsou jednoduše řečeno "média". Já si myslím, že pro mě to má hlavně výhody a povinnosti v uvozovkách, protože jde hlavně o hraní. Nebo jsou to tak příjemné povinnosti, že tě pošlou na týden do Číny, to se většinou „obětuji“ a letím.

Kdo s tebou řeší dress code a image?

Já mám asistentku, takže tyto věci se mnou řeší ona a také žena.

Co tvůj klobouk, čí to byl nápad?

Klobouk byl můj nápad, žena i asistentka to schválily, všem se to líbilo, co se týče lidí kolem mě. Jen jsem z toho nechtěl udělat pravidlo, že když mě uvidíte na veřejnosti, tak budu v klobouku. Mám proto i jiný důvod, proč nosit klobouk. Občas ho nosím, protože potřebuji pokrývku hlavy a pro můj věk mi kšiltovka či kapuce u stolu nepřijdou příliš vhodné.  

Martine, je pravda, že teď prožíváš downswing?

Pokud se jedná o online poker, tak ano. Není zase tak zásadní, jak by se zdálo. Trvá to skoro rok. I když posledních 14 dní na onlinu to jde pomalu nahoru.

Je to samozřejmě tím, že hra se velmi změnila. Kvalita hry se zvedla, úroveň hráčů je dnes úplně někde jinde. Já si tedy nemyslím, že bych zůstal na stejné úrovni jako před dvěma lety, to je i věc, která mě na pokeru baví, že i když to hraji sedm let, tak pořád je kam jít dál. Velmi fandím té mladé generaci, jako je Vinkyyy, Vojta_R. Nemám ovšem rád lidi, kteří hrají poker rok; třeba je to nějaký mathphys génius a hlásí, že je jednoznačně nejlepší. To neuznávám, protože si myslím, že poker není hra, která se dá naučit za takto krátkou dobu. Kdyby to bylo tak jednoduché, tak to hrají všichni úplně stejně, všichni se to naučí přesně na setinu. Evidentně poker není jen o matematice, jen o statistikách, je prostě o mnoha dalších faktorech. A ve finále je to o tom, kolik každý hráč dokáže těch indicií načíst.

 

 

Jaké jsou ty největší pochybnosti, které v případě neúspěchů přicházejí? Přikládáš v tu chvíli váhu štěstí a smůle? Když jsou lepší hráči než ty, dostává tě to do nějaké deprese?

To se mi stávalo, spíše dříve, když jsem měl třeba 4měsíční období, kdy jsem netrefil nic. A to už jsem si tenkrát říkal „dobře, další čtyři měsíce a jdu do práce“.  Přestával jsem v tom pak již vidět smysl a přestával jsem si věřit. To období jsem překonal. Začalo se opět dařit. Na výkyvy jsem si zvyknul, když hraji MTT, kde jsou pole a variace opravdu velké. Pokud si toto člověk uvědomí, tak z toho ročního downswingu nemá zase takový problém. Jsem již vyspělý hráč, který tyto věci umí zvládat a počítá s nimi. I díky tomu, že mám status Supernova Elite na Pokerstars, jsem člen teamu Pokerstars Pro a mám výhody i co se týče rakebacku, mám více jak polovinu prohry zpátky. Nevím, jak dlouho bych musel hrát poker, abych prohrál vše, co jsem již pokerem vydělal. 

Máš strach, například z toho, že nebudeš schopen dostát závazků a postarat se o rodinu?

Ne, nemám. Mám v plánu jít do nějakého businessu a uvidíme, jak dlouho se budu věnovat profesionálnímu pokeru. Zatím jednáme s vedením Pokerstars o prodloužení smlouvy. Je to ve fázi, že kdybych další smlouvu nedostal, tak to pro mě nebude tak zásadní. Vzhledem k tomu, že čekáme přírůstek pod stromeček, mohl bych více času věnovat rodině, což bych i chtěl. Pokud budu dále vázán smlouvou, budu na 100 % fungovat pro Pokerstars, ale i pro rodinu, což bude hodně náročné, ale zvládneme to.

Proč si myslíš, že v pokeru – jako disciplíně – výrazně převažují muži?

No, to nevím. Já si myslím, že ženy mají spoustu výhod, které by v pokeru mohly využívat. Třeba pokud má žena 3+, myslím poprsí, vezme si výstřih a je to atraktivní žena, tak je to něco, co se dá dobře využít.

Mně se to stalo ve Vegas, že se mnou na stole seděla nějaká známá americká modelka. Já ji neznal samozřejmě. Dvacet minut jsem nezahrál hru, a pak jsem si uvědomil, že jsem zahazoval situace, které bych měl zahrát. Rozhodilo mě to. Ne, že bych se na ni stále díval, ale jak jsem se snažil číst celý stůl a došlo na její seat, tak jsem si přestal uvědomovat žetony, karty. Tady nejde o mě, já si myslím, že to musí mít vliv na každého chlapa, který není impotentní. A pokud je ta žena ke všemu ještě inteligentní, začne si povídat, může na vás mrknout, nadechnout se, tak to chlapa prostě rozhodí. V této situaci, která se mi tedy stala jednou, jsem se opravdu snažil vyhýbat herním konfrontacím s ní.

To je ta výhoda tedy. Ale proč to ty ženy nehrají?

Já opravdu netuším. Je hodně mathphysáků, a tam chodí i ženy, nevím, proč nehrají, když umí počítat stejně, jako ti kluci.  Asi to opravdu není jen o té matice a je to i o psychice, o těch nervech, výdrži a i o myšlení. Ženy přemýšlejí jinak než muži, na hodně věcí mají rozdílné pohledy. Možná to bude i tím.

Je nějaké rozhodnutí ve tvé minulosti, které bys dnes již udělal jinak? Nebo moment, který bys rád vrátil?

Těch věcí by asi bylo více.  Nenapadá mě jedna konkrétní zásadní věc, spíše více drobných. Možná ta situace s otcem, když jsem kvůli jeho tlaku přestal hrát tenis, a pak jsme měli horší období. To bych snad chtěl i celé smazat.

A ještě mě napadá jedna situace, a to je ten můj slavný „slow roll“ ve Vídni, protože kdybych věděl, jakou mi těch 20 vteřin přinese slávu, jak hodně se o tom bude mluvit a jak se to bude nafukovat, tak jsem přemýšlel tak čtyři minuty.