Zpovědnice - BARBORA MLEJNKOVÁ

Inspirována několika čtenářskými zážitky posledních týdnů, zejména blogy Daniela Negreanu a Jasona Somervilla, zamýšlím se často nad tím, pro koho je vlastně poker a zdali ti nejlepší jsou opravdu nejúspěšnější. Jednou z ceněných věcí u pokeru je ta, že je zde pro každého. Nemělo by záležet, jakou máte barvu pleti, nebo jestli jste fyzicky handicapován, zdali jste muž nebo žena, jakého jste náboženského vyznání, sexuální orientace nebo co máte na sobě. Jak sám Somerville popisuje: „..tato hra je pro každého. Pokud máš cash, my máme seat open.“  

Báru jsem prvně zaregistrovala v Poker Aréně poté, co o ní vyšel peprný článek v Poker Spy. Když uvažuji o výrazných hráčích na naší scéně, zcela určitě mě napadne ona. Ne proto, že by patřila mezi nosebleedy, nebo mezi nejúspěšnější, ale proto, že i přes svou drobnou postavu je výrazná, kontroverzní, umí komunikovat, prezentovat se, a je, jak já říkám, media friendly.

Seat open pro Barboru Mlejnkovou:

Včera jsi hrála Celebrity poker tour, jak se ti dařilo?

Nejdříve to bylo dobré. Šlo to nahoru dolů, a pak jsem vypadla na esa do koní preflop. Prostě -  i když máš nejlepší karty, nemůžeš vyhrát. Vypadla jsem na nejlepší handu.

Co preferuješ, živou hru nebo online?

Určitě živou hru. Online moc nehraji, ani na to nemám čas. Hodně času věnuji živé hře, turnajům a i když se neumístím v turnaji, tak jdu na cashovku, a tam hraji do pěti šesti hodin rána. Cashovka je pro mne živější a živí mě.

Obligátní otázka: Jak ses k pokeru dostala?

Můj velice dobrý známý vlastní několik barů. V jednom z nich byla VIP zóna a hrála se zde cashovka. Začala jsem tam chodit, hrát, naučili mě pravidla a docela mi to šlo. Vždy jsem měla jakýsi šestý smysl. Pak jsem nastoupila do turnaje v Hradci. Umístila jsem se, dokonce víckrát za sebou. Hrála jsem pak i v Praze. Bylo to tak před třemi lety, v osmnácti.

Kdy ses rozhodla, že se tím budeš živit?

Já jsem odešla kvůli pokeru, a také osobnímu životu, do Prahy na vysokou školu. První semestr jsem měla školu od dvou hodin odpoledne, takže jsem mohla chodit hrát, a pak chodit do školy. Druhý semestr mi úplně přehodili a výuku jsem měla od rána. Měla jsem určitý naučený rytmus a hrála jsem i tak dlouho, že jsem školu vůbec nestihla. Tehdy jsem si udělala náčrt toho, kolik vydělám pokerem. Uvědomila jsem si, že vlastně vydělám pořád více, než kdybych měla titul inženýra. A dostala jsem také nabídku hrát v Poker Aréně.

Je to opravdu tak, že si na sebe tou cash game vyděláš? Mně se zdá, že mnohdy hráči pocházejí z rodin, které jsou zaopatřené, mají přístup k penězům a tvrdí, že vyhrávají, že to umí a můžou hrát, a přitom reálně jsou v mínusu a nevydělávají tím.

Já si tím opravdu vydělávám. Když jsem rodičům oznámila, že ve škole končím, řekli mi, že už nejsem student, jsem dospělá, tak ať se živím sama. Všechno si platím z výdělků z pokeru, ale nadále mám jejich plnou podporu.

Jak ty se díváš na českou pokerovou komunitu? Myslíš si, že je zde poker na dobré úrovni?; ať už casina, chování mezi lidmi – hráči; nebo si myslíš, že třeba trochu zaostáváme díky některým typicky českým rysům; co si o tom myslíš?

Myslím si, že úroveň je dobrá, hlavně v Praze tedy.  Já jsem zde spokojená a zatím jsem neměla potřebu vyjíždět někam jinam. Líbí se mi, jak se u nás dělá poker. Prostředí mi nepřijde příliš závistivé. Možná je to tím, že jsem holka, protože kluci mezi sebou se drbou dost.

Ty ses vlastně ještě nezapojila do nějakých větších zahraničních sérií. Kde se vidíš v budoucnosti? Mně přijdeš jako hodně progresivní člověk, takže určitě o tom přemýšlíš; co dál, kam dál?

V tom směru jsem určitě cílevědomá. Měla jsem i nabídku, abych jela se známými do Vegas, jenže mi nebylo 21, až teď v únoru, nemohla bych hrát. Nyní je mi 21, takže Vegas zkusím. Časem bych chtěla hrát turnaje EPT, na které mě čeká dlouhá příprava, a také si musím zajistit bankroll. Mám stále jiné priority. Ráda bych si například koupila byt v Praze.

Uvažovala jsi, že by ses více realizovala v onlinu?

Přemýšlela jsem o tom. Zatím pro to nemám podmínky. Chystám se i více cestovat kvůli jednomu sportu – začínám dělat kiting, takže budu časově vytížená.

Myslíš si, že je pro PRO hráče důležité, jak vypadá?, jak se prezentuje, PR apod.

Já jsem v tomto asi trochu povrchní, takže si myslím, že ano. Vzhled je důležitý určitě. Neříkám, že hezčí hráči lépe hrají, to jistě ne. Nemyslím si ani, že image a to maskování je důležité. Dobří hráči tě stejně prohlédnou. Mě v této souvislosti napadá jeden člověk, který je v tuto chvíli na vrcholu – Martin Staszko – kdyby vypadal jinak, tak by mohl být někde jinde. Podle mě si ho každý bere do huby. Kdekoli se ozve „Staszko“, tak slyším jen řeči o jeho vystupování a o vizáži, nikdo už nemluví o tom, že někde něco skvěle nebo dobře zahrál , nemluví o něm jako o dobrém hráči. I když o kom se u nás mluví, jako o dobrém hráči?

A ty si myslíš, že je dobrý hráč?

Určitě. Já jsem s ním měla možnost mluvit osobně, byli jsme na večeři, povídali jsme si o tom. Už jen to, že jsem s ním strávila dvě hodiny u večeře mi v mnoha ohledech velmi pomohlo. Hraje velmi dobře, je hodně trpělivý.

Jaká ty jsi hráčka?

Já právě nejsem trpělivá. Dělá mi to problém i při onlinu. V živé hře využívám toho, že jsem holka a nevypadám špatně. Většinou se mi daří z mužů dostat informaci o tom, jaké měli karty. Hráči, kteří mě neznají, neví, jak hraji. Hodně lidí říká, že hraju jako chlap. Ostatní mě vidí jako mladou drobnou holku, takže pokud si u stolu nezačnu prohazovat žetony, nebo je nezačnu re-raisovat, tak nic neví, vše mi věří a můžu první dvě hodiny bluffovat.

Řekla jsi, že hraješ hlavně cash games, do ranních hodin. Je pro tebe jednoduché pohybovat se v takové míře v tomto mužském prostředí?

Já chodím hrát cashovky tam, kde jsou lidé, které mám ráda. Kde jsou dobří dealeři, floormani, lidé, se kterými mi je dobře. Když mě někdo štve, dám si sluchátka. 80 % svého času jsem v casinech, 80 % lidí kolem mě je z casina – někteří jsou známí a pár přátel; takže mě to tam drží a nevadí mi to. Mám tam kamarády, se kterými bych za jiných okolností byla tak jako tak někde jinde, jsem s nimi v casinu a vydělávám peníze.  Pokud mi někdo vadí, tak si přesednu nebo přejedu do jiného casina. Nemám problém s muži  vycházet a mám mnohem více kamarádů mužů než žen.

Jak se zdokonaluješ? Trénuješ, vyhledáváš nějaké informace, máš coache?

Když jsem hrála na Vinohradech, tak mi hodně radil Viktor, což mi třeba pomohlo. Trénovala jsem tím, že jsem mohla hrát volně turnaje. Zlepšuji se podle mě zkušenostmi. Navíc, když si něco přečteš, přijde mi to všechno stejné. Přečetla jsem si knížku před třemi lety. Já tu techniku a teorii znám dobře. Někdy ovšem, když jsi naštvaná, vytiltovaná nebo je ti špatně, tak to zahraješ sama jinak. Podle mě je to o nahraných hodinách.

Nedávno byl publikován blog „Real talk“ od hráče Jasona Somervilla. Na zahraniční scéně měl velkou odezvu, pozitivní. V blogu se Jason přiznává k homosexualitě. Ať už jsi to četla nebo ne, o tobě mi bylo řečeno, že jsi homosexuálně orientovaná. Mě zajímá, jak to vnímáš v pokerové komunitě ty. Jsi – nejsi? Ví to o tobě lidé?

Jsem a ví to každý. První rok se mi stávalo pravidelně, že jsem hrála turnaj, šla jsem na bar a chodili za mnou hráči s otázkou:  „Hele, můžu se tě zeptat?“.  Pak už jsem odpovídala jen: „Jo, jsem.“ Ven se to dostalo, když jsem začala v Praze chodit do Poker Arény, ještě za doby, kdy tam byl jiný manažer, který měl snahu. Také tím, že si s mnohými kluky na stole rozumím a začnu se s nimi třeba více bavit, tak pak vnímám, že v tom vidí něco více a musím jim to říct. Mluví se o tom pořád.

Jak to tedy vnímáš, dělají z toho lidé určitou atrakci nebo je to naprosto přijatelné a neřeší to?

Nemyslím si, že to lidé nějak řeší, ani že by z toho někdo dělal nějakou aféru. Když jsem se například začala více bavit s Terkou Broučkovou, tak na to došla řeč a Tereza mi tehdy řekla, že neřeší, kdo co povídá, že prostě počkala, až jí to sdělím sama. To bylo podle mě super. Pak jsou jiní, kteří to vykřičí všude kolem. Já se za to rozhodně nestydím, ale nechodím a neříkám: Dobrý den, já jsem na holky!

Byl to jeden z důvodů, proč jsem šla do Prahy. Jsou zde gay bary, restaurace, kam jdeš a cítíš se v pohodě.

Co tvá rodina, vzala to lépe než „poker“?

Vlastně stejně, zvykli si.

Už to berou. Z počátku to bylo těžké, asi jako by to bylo všude.. Máma to nesla samozřejmě hůř než táta. Společnými silami jsme to zvládli. Přenesli jsme se přes to a každý se snažil. Hodně mi pomáhal můj brácha, který to věděl mnohem dříve. Slíbil, že to nevykecá, ale že až to řeknu, tak tu situaci chce natočit.

Kdy jsi jim to řekla a kdy jsi měla první přítelkyni?

Řekla jsem jim to v šestnácti. Přítelkyni jsem již měla dříve.

Budeš mít děti?

Já děti chci, ale třeba až tak za deset let. Je to dlouhá doba a nějak se to určitě vyřeší.

Z pohledu ženy: Jakou bys chtěla ideální partnerku?

Jedna barmanka je tady pěkná.

Určitě starší, vyšší. Štíhlá, dlouhé vlasy. Inteligentní. Nemám ráda, když někdo neumí ani pravopis, to je fakt hrozné. Když mi někdo napíše víkend s tvrdým „Y“, tak už ani neodepisuji. Určitě bych chtěla, aby to byl někdo, kdo uvidí mé přednosti a nejen finance a vzhled. Musí tam být něco, z čeho si prostě sednu na zadek, nějaké charisma.

Takže vnímáš, že jsou lidé, kteří se s tebou nechtějí bavit proto, že jsi bystrá, hezká, schopná, ale proto, aby z tebe měli užitek?

Vím, že to tak mezi lidmi funguje. Já to nevnímám u nikoho blízkého, to by pak již nebyl blízký, že ano. Mám několik přátel, o kterých vím, že mě mají rádi takovou, jaká jsem a jsou to třeba i lidé, kteří mě znali dříve, než jsem začala hrát.

Kdyby nebyl poker, co bys podnikla? Šla bys zpátky do školy nebo za rodiči?

Určitě bych šla do nějakého podnikání. Do školy jedině dálkově. Za rodiči bych zpět už nešla, přestože je mám velmi ráda. Možná bych se naopak ještě odstěhovala někam do zahraničí. Nyní začínám se sportem – kitingem, za kterým bych do budoucna chtěla vycestovat.Myslím si, že je ideální dělat dvě věci, které mě živí a navíc baví. Do kanceláře bych nešla.