Život Antilanů má něco do sebe. V prvé řadě se tu nikam nespěchá. V menších městech se lidi dobře znají a funguje tu řekneme taková sousedská výpomoc. Na druhou stranu, nikdo neví, kdy se dotyčný objeví. Řemeslných expertů je tu patrně mnoho. Elektrikáři, auto mechanici, internetoví technici, ti všichni tu jsou. Jenom jejich “přijdu zítra” musíte brát s dostatečnou rezervou. Týden nebo alespoň dva. Jak nám místní vysvětlili, tady nejsme v Evropě, tady je to víc chill. Tak snad nám tu Wi-Fi do konce května zprovozní.
Tento týden jsme se snažili řádně prošmejdit místní obec. Drobné podnikání tu jede ve velkém. Stánky a malé krámy jsou všude. Pomalu si tedy zvykáme na místní ceny a získáváme povědomí o tom, co kolik stojí. Největší mark-up je pochopitelně na importované zboží a suroviny. Sice mango za 8 a papája za 16 korun vypadá jako supr deal, ovšem no-name sprcháč za 240 nebo kešu za 200 to trochu kazí.
Každopádně jsme v sobotu vyrazili na zdejší jarmark pro nějakou zeleninu a čerstvou fishku. Hned po vystoupení z auta jsme byli zaplaveni hordou nabídek od místních usedlíků, kteří se sbíhali ze všech stran. Dobře věděli, že je to pro ně kdo s koho. Nabízeli nám všechno možné. Od ananasů přes banány, trávu a další zeleninu. Ceny plodin jsou u každého obchodníka vesměs obdobné. Proto mi přišlo zcela na místě usmlouvat si o něco nižší cenu. Vlastně to byla taková win-win situace. Prodejci sice trochu hořekovali, ale jakmile jsme vytáhli z kapsy bankovku se slovy “final offer,” hned jsme se dokázali domluvit. Během chvilky jsme měli plné ruce ovoce a zeleniny, takže na dalších několik dní vystaráno. Korunu tomu ještě nasadila zhruba 20letá frajerka, která se mi snažila prodat za dolar igelitku, abych se během těch 15 metrů k autu tolik nenadřel.
Když už jsme měli všechny nákupy zařízené, zbylo nám trochu času na zábavu. Zrovna se tu odehrával fotbalový zápas, takže jsme šli očíhnout druhý poločas místní ligy. Popravdě jsme ani nevěděli, kdo proti komu hrál, a spíš doufali v dobrou podívanou. Docela jsem zavzpomínal na své mládí, kdy jsem se rovněž honil za merunou a cestoval za zápasy po různých městech a vesnicích. Hned mě napadlo, že pokud by se tu konal nábor, možná bych mohl okusit štěstí. Zhruba po 10 minutách pozorování hry z místních ochozů mě to všechno zase rychle přešlo. Kopaná připomínala spíše okopávanou, pažit byl velmi nerovný, a proto šla každá přihrávka vzduchem. Hrálo se defacto pořád ve středu hřiště a branky jsme se stejně nedočkali. Zlatým hřebem byl tak pro mě pes, který si přišel sednout na kraj velkého vápna, chvíli pozoroval hru a nakonec usnul, aniž by nikomu překážel. Jak jsem řekl, hrálo se téměř pořád ve středu hřiště. Za mě to byla asi natolik tristní podívaná, že by se dala přirovnat k filmu Casino.sk. Pro příště musím vymyslet nějakou jinou kulturní aktivitu.
Co se pokeru týče, tak jedem zatím na půl plynu. Všechno však spočívá v efektivním time-managementu. Studium se dá dobře skloubit s domácími pracemi. Nastavit PIO a nechat ho počítat, zatímco si nasadím čapku King’s a s mačetou v ruce vyrážím prosekat příjezdovou cestu k domu. Videa sice sežerou mnoho dat, ale pořád mám v záloze GTO trainer, který vyplní každou volnou chvíli. Květnový plán mám nastavený na 200 hodin hry, takže s chutí do toho.
A na závěr ještě poděkování komentujícím u prvního příspěvku. Kolega děkuje zejména Desmoplakinovi, hlavně teda za chipy ve SCOOPu, které byly řádně využity pro závěrečný chop v heads-upu. No a já panu Karolovi za přidanou hodnotu v podobě jeho názoru a přeji mu tímto hodně štěstí v jeho pokerové kariéře.
A co se týče snahy o trochu humoru, tento boj jsem již dávno vzdal. Jednou jsem takhle seděl na turnaji v Concordu a přisedl Mik se slovy, jestli zná někdo dobrý vtip. Vytáhl jsem své eso z rukávu v podobě oblíbeného žertu, načež Mik suše reagoval “hm, to nebylo vtipný.” Naviděnou u dalšího pokračování.
Čtěte také:
Archiv
